An Umbrella | OPRAVUJE SE

Deštník, lístek a pozdní příchody

Marinette:

Neměla jsem jinou možnost. Už mě nebavilo pořád jen koktat, když ho vidím.

A schovávat se za křovím a sledovat ho, když se fotí. (No dobře, to sledování mě bavilo, ale jinak už to byla nuda.)

"Alyo! Dneska už mu to konečně řeknu! Dneska to už zvládnu!"

"Fajn. Tak si radši rozcvič jazyk, aby to zase nedopadlo takhle 'Ad-Adriene já-já tě mutuju,- ale ne! Ble bla ble...' " zasmála se Alya.

Já jsem jí za to odměnila pohledem vyjadřujícím "nepodceňuj mě".

Adrien Agreste byl úžasný kluk a model, který tak příhodně chodil do mojí třídy.

Nebylo divu, že se do něj každá holka z okolí zamilovala.

Já též, ale u mě to bylo jiné.

Mě se jen nelíbil, já jsem ho opravdu milovala a byla ochotná pro něj udělat všechno.

~Po škole

Před školou stál Adrien, jako kdyby na mě čekal.

"Ahoj, Marinette," pozdravil mě zády ke mně a potom se na mě usmál.

Tomu jeho úsměvu jsem nemohla odolat.

Byl tak sladký. Smál se na mě širokým neodolatelným úsměvem.

Do jeho zlaté kštice se opíralo slunce a tak zářil jako anděl.

Mrknul na mě jeho nádherným zeleným okem a mě se v tu chvíli podlomila kolena.

"Chtěla bych ti něco tířt- ne - říct..."

On se znova usmál. "Tak povídej,"

"Víš... dlouho jsem se toho bála..." pomyslně jsem se zkroutila do klubíčka. "Víš... mám tě rá - ráda..."

"Ale to já tě mám taky rád. Jsi skvělá kamarádka!" a jeho úsměv byl ještě kouzelnější.

"Myslím, jako... něco víc.... egh!" povzdechla jsem si.

Já to prostě neřeknu!, pomyslela jsem si.

"Já tě - já tě... zdržuju, asi bych měla jít, jen bych tu překážela..."

"Toto si nechtěla říct, že ne? Pokud to nemůžeš vyslovit, tak to napiš na papírek. Třeba ti budu moct nějak pomoct,"

Chvilku mi trvalo než jsem se zase uklidnila a kývla jsem.

On vytáhl z batohu papírek a pero a podal mi je.

Napsala jsem to a už jsem se chystala, že mu papírek předám, když tu najednou zahoukal klakson.

"Egh," povzdechl si. "Gorila tu je dřív, nu, tak mi to řekneš zítra ve škole, ok?"

"Eh.. ano," věděla jsem, že se šíleně červenám.

Adrien už utíkal k autu, ale potom si uvědomil, že hodně prší a dal mi deštník, ten samý deštník jako na začátku roku. Mohla jsem se zbláznit.

První den tohoto roku.

To byl den, kdy jsem ho poprvé viděla a poprvé se skutečně zamilovala.

Byla jsem na něj tehdy naštvaná.

Proč?

Protože, když jsem vkročila po prázdninách zpátky do třídy, klečel u přední lavice a něco tam patlal se žvýkačkou.