V Rusku pracují vědci na vyvíjení účiného léku proti rakovině a stále se jim nedaří najít protilátku.
Ale něco se pokazilo, a neznámá látka se záhadným způsobem dostala do světa. Hranice se zavírají, mezi lidmi dochází k panice... Do většiny států...
Jsem v bitvě. Mám mé katany. Jsme ve městě, je tam velká armáda proměněných. Celý město, ať už proměněný, který jsem zabíjela, tak i normální lidé bojovaly s námi. Naše jsem poznala podle modré stužky, ovázané kolem zápěstí. Mnoho stužek se válelo na zemi. Já sama jsem měla na zápěstích onu stužku. Armáda byla poskládaná ze všeho druhů. Nějací lidé střílely z oken. někdo vyšel ven a já zjistila, že i lidi jsou někteří dost silní. Běžely ke mě upíři, pár tahy jsem je zničila. Od kdy jsem tak dobrá? Ale tady je to na život a na smrt, buď zabiju či budu zabita. Tak jsem kosila jednoho po druhým, jen jak na někoho zaútočily magií, hnedka na dotyčného střílely lidi z oken ...
Probudila jsem se v posteli s cuknutím, kdy jsem sebou nedobrovolně cukla a z úst se mi vydralo zavrčení. Posadila jsem se a zprudka jsem dýchala. Dylan už tady nebyl. Rozhlídla jsem se kolem sebe. Byla jsem sama. Zavřela jsem oči a začala jsem pravidelně dýchat a poté jsem jednoduše vstala, oblékla jsem se a rozhodla jsem se že půjdu najít ostatní. Vylezla jsem a přemýšlela jsem kam jít. Že bych raději měla jít znova oknem? Včera se mi nic nestalo a možná bych je i našla. Zamířila jsem doprava s úmyslem najít schody. Po dlouhé chůzi po tichém baráku, kterým zněly jen mé kroky jsem vztáhla ruku ke kataně. Cítila jsem divný pocit a ten mě nechtěl opustit. Našla jsem schody a zatoužila jsem po jediném. Dostat se ven z náhle děsivého domu. Rozběhla jsem se po schodech dolů. U konce schodů byly dveře. Prolítla jsem jimy a když se za mnou zabouchly dveře, strnula jsem. Byla tady tma, žádný světlo, spousty pavouků. ,,Pomoc!" bouchala jsem do dveří a z očí se mi spustily slzy. Byla tady na dveřích koule, ne klika, nemohla jsem otevřít a odejít. Nikdy jsem se nebála tolik jako teďka. Mé tělo se začalo samovolně klepat. Sjela jsem po dveřích na kolena a čekala jsem, ani nevím na co. Na smrt? Na osvobození? Mé prochladlé tělo jsem objímala rukama. Byla tady zima. Asi se divíte. Nebojím se chodit v noci po ulici plný přeměněných, kteří mě chtějí zabít, ale zhroutím se zavřená v cizím sklepě plným pavouků... Byla mi větší a větší zima, jak dlouho tady jsem? Už nemám sílu na brek či na vyslovení jakékoliv hlásky, asi mám klaustrofobii. Cítila jsem se slabá, bezmocná, bylo mi na umření. Smrt by byla osvobození. A najednou se jako zázrak z nebe dveře otevřely. Stála tam Melisa a Rose. Koukaly na mě s otevřenou pusou. Celá jsem se klepala a klečela jsem a v očích jsem měla hrůzu a slzy. ,,Amando?" Optala se Rose. ,,Co tady děláš, ostatní tě hledají." Na to Melisa odběhla. A pak slyším její hlas. ,,Dylane! Už jsme jí našly, byla ve sklepě." A hned na to kroky. Mezitím jsem si stoupla na rozklepaný nohy. ,,Amando? Co jsi tam dělala?" Koukal mi do mých očí, a pak mě objal. ,,Ššš, je to dobrý. Jsi úplně ledová." Pevně jsem ho objala a rozbrečela jsem se. Stále jsem se celá klepala. Vzal mě do náruče a prošel kolem nechápajících holek. Odnesl mě do obýváku a posadil si mě na jeho klín. Objala jsem ho rukama a hlavu si položila na jeho hruď. Slyšela jsem jeho pravidelný tlukot srdce a příjemně hřál. Zprvu jsem se trošku lekla, ale zároveň mě to uklidňovalo. Zaposlouchala jsem se. Tlouklo klidně a pravidelně. Už jsem pořádně nevnímala nic jiného. ,,Amando?" Někdo mně někam položil. Koukla jsem na Dylana, usmíval se. ,,Dobrý?" Stál na nohou. Za ním byly holky. ,,Jdeme si hrát do lesa?" Optaly se a koukaly na mě. ,,Dobře, už jdu." Byla jsem trošku zblblá, tak mi nedošlo, k čemu jsem se upsala. Dylan mě chytil za ruku a vydal se se mnou za holkama. Šla jsem zmateně za ním lesem. Až holky vykřikly. ,,Alex!" Zavískaly a objaly vílu? Vílu! Vyšlo ze mě zavrčení, aniž bych chtěla. Víla na mě překvapeně koukla. ,,Ahoj Alex, to je naše nová členka Amanda." ,,Ahoj." Pozdravila jsem překvapeně. ,,Ahoj. Jsem Alex, moc mě těší." Natáhla ke mě ruku. Zmateně jsem jí pohlídla do obličeje. Tak jsem se zkusila alespoň trošku usmát a potřásla jsem si s ní rukou.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
