Ta Riddleova holka

Prolog

Konec prosince 1936, Londýn

Je krátce po Vánocích, venku sněží – a tím končí veškerá idyla. Jsme v Londýně, za hospodářské krize. Ten zanedbaný pokoj je v mudlovském sirotčinci. A děvčátka na podlaze se přetahují o jedinou knihu. Pohádkovou. Kolikrát už přečetly Popelku? Znají ji nazpaměť – a všechny v skrytu duše doufají, že to jednou bude i jejich příběh. Krásný princ, který si všimne jich, ztracených děvčat bez budoucnosti, který z chudých holek udělá královny. Té nejstarší je dvanáct. V tomhle věku má ještě člověk právo být naivní.

„A bude krásný jako anděl a koupí mi nádherné šaty!"

„A auto!"

„A panenku... a čokoládu!" dodávají ty mladší.

„Já žádného prince nechci!" ozve se náhle jedna z nich. Ostatní se na ni otočí. Malá, bledá a hubená jako tyčka, jako ostatně všechny, jídla je málo. S vlasy černými jako uhel zastřiženými na mikádo a očima nápadně připomínajícíma kočku. Orlí nos a tenké rty. Hezká dívenka, ale všechno, jen ne roztomilá. Na to působí až moc zachmuřeně. A jaksi divoce.

„Nechci prince, nudila bych se s ním, princové jsou hloupí. Já se vdám za čaroděje! Za toho nejmocnějšího čaroděje, jaký kdy žil! Takového, který dokáže ovládnout třeba celý svět!"

„Nebuď hloupá, Malvíno, čarodějové jsou oškliví," namítne jedno z děvčátek, zná obrázky černokněžníků z pohádkových knížek a s jistotou ví, že takového by za manžela rozhodně nechtěla.

„Nesmysl. Ten můj bude krásný, krásnější než všichni vaši princové dohromady," odsekne Malvína a dál už se o dívky nestará. Ony o ní také ne. Bojí se jí, je divná, tahle černovláska, připomíná trochu pouliční kočku, je plachá, ale dovede zatraceně bolestivě seknout drápkem. Když jí někdo šlápne na ocas. A nemusí ani moc.

Našli ji před deseti roky položenou na prahu, kousek od ní se válel křížek a medailonek s Pannou Marií z Lourdes. „Katolíci zatracený," odplivla si tehdy jedna z vychovatelek. „Hrajou si na svatoušky – a pak si klidně odloží děcko, navíc v takový zimě!" Mohla být stará sotva pár hodin – a našli ji o zimním slunovratu.

Podle křížku a medailonku dostala své jméno. Lacroixová, protože la croix znamená francouzsky kříž a protože „ta holka nevypadá jako Angličanka," jak poznamenala vychovatelka, co ji našla. Malvínou ji pak nazvali podle knihy Malvína z Bretaně, kterou zrovna četla jiná vychovatelka. Určitě Francouzka, nejspíš odněkud z jihu, na zdejší holku je moc tmavá.

Tak tedy dostala své jméno. Nikdo o ní nic nevěděl. Křížek a medailonek možná ani nebyly její, možná se vedle miminka válely jen náhodou. Čert to vem!

Pro holčičku si nikdy nikdo nepřišel. Občas sice někdo ze sirotčince adoptoval nějaké dítě, ale tahle... tahle byla divná. Hrála si vždycky raději sama, ostatní děti ji nezajímaly. Vedly se o ní znepokojivé řeči. Že dokáže přimět věci, aby létaly. Zapálit něco pouhým pohledem. A že když ji někdo zkouší vytrhnout z její samoty, riskuje, že špatně skončí... Uměla se bránit. A jen málokdy k tomu používala ruce.

Teď je to jen malé, paličaté a až nepříjemně chytré dítě. Jednou z ní ale vyroste žena. Krásná žena. A pak, pak bude teprve nebezpečná!

***

Přišla noc a Malvína se choulí na pryčně. Na své sny se těší a děsí se jich zároveň. Noc co noc se vracejí ty samé – a čím je starší, tím zřetelnější obrysy nabývají. Nejprve vidí sebe jako dospělou ženu. A můj ty smutku, je nádherná, krásná jako filmové hvězdy z plakátů. Vedle ní muž. Její...princ? Ne, čaroděj. Takový, který by klidně dokázal přimět svět, ať se točí obráceně. Takový, před kterým se všichni třesou. Takový, který ale ji zbožňuje. Inteligentní a ambiciózní. Tajemný. Pro druhé, ne však pro ni. Protože je z docela stejného těsta. A tolik hezký! Vysoký, s až znepokojivě dokonalou bledou tváří, černými vlasy padajícími do čela a tmavýma očima hlubokýma jako sama noc. Bere ji za ruku. Ty patříš mě a já tobě. Navždycky.

Jenže pak se vždycky něco pokazí. Ten krásný muž zmizí a ona utíká docela sama mlhou, klopýtá o kořeny stromů a za ní zní šílený smích. Otočí se a spatří tvář. Ale ne, to není on, to je... Ne člověk, ne zvíře... Zrůda... Cosi mrtvolného, zdeformovaného, zvráceného... Přibližuje se to k ní.

V ten moment vždycky začne křičet.