Katniss a Peeta- Co kdyby se zrušily čtvrtohry

26. Kapitola

Katniss POV

Následujícího dne večer

Přehodím si tašku s oblečením přes rameno a sejdu že schodů dolů do kuchyně. Matka právě připravuje nějaké masti ze sušených bylinek, které jsem loni nasbírala v lese. Opřu se o rám dveří a chvíli ji mlčky pozoruji. Podle jejího výrazu to musí být poslední zásoby. Vůbec netuším, co bude s nemocnými, když vstup do lesa je už prakticky nemožný.

,,Ty už jdeš?" vyruší mě z myšlenek matčin hlas.

Přikývnu a ona několikrát pokýve hlavou. Když jsem jí o tom včera ráno říkala, byla ráda. Prý by nám to, že spolu budeme trávit více času, mohlo pomoct. Přinejmenším bychom si na sebe znovu mohli zvyknou. Doufám, že na těch slovech bude něco pravdy.  Chvíli tam jen tak stojím, než se konečně přiměji k odchodu.

Zavřu za sebou dveře a do nosu mi pronikne chladný, večerní vzduch. Jdu cestičkou k Peetovu domu a pod nohama mi šustí první spadané listí. Normálně by se mi tenhle večer líbil, ale nyní mi připomíná jen to, jak málo času mi zbývá. Že za pár týdnů, navždy zmizí ta Katniss, kterou jsem byla.

Zastavím se u dveří za zavrtím hlavou. Nemá cenu nad tím hluboce bloumat. Stejně nic nezměním.

Vztáhnu ruku a krátce stisknu zvonek. Zanedlouho mi Peeta otevírá. Vypadá mnohem lépe, než když jsem s ním mluvila naposledy.

,,Ahoj," pozravím a on mě pustí dál.

,,Ahoj,'' hlesne a nervózně se na mě usměje. Několik vteřin tam jen mlčky stojíme a hledíme jeden na druhého.  Nakonec Peeta přece jenom pokračuje: ,,Chceš si odnést věci nahoru?"

Přikývnu a Peeta mě odvede nahoru po schodech do ložnice pro hosty. Není v ní téměř nic. Kromě postele na nočního stolku zeje prázdnotou. Nepřekvapuje mě to. Sami máme doma spoustu nevyužitého místa.

Peeta si vloží ruce do kapes a nervózně se zazubí. ,,Pokud bys něco potřebovala, budu hned vedle," oznámí a odkráčí z pokoje.

Hodím tašku s věcmi na zem a svalím se na měkkou postel. Celá tahle situace je naprosto šílená. Co vlastně ve svém životě nemusím předstírat? Momentálně mě napadá jen barva vlasů. A abych řekla pravdu, v posledních dnech si nejsem jistá ani tím.

Hlavou se mi honí tisíce myšlenek. Co bude zítra? Uvěří nám někdo tuhle šarádu? A k čemu to vůbec celé je? Prezident Snow přece musí vědět, že nic z toho není pravda. Nebo, že by nám přeci jen uvěřil? Mohl by si snad myslet, že nám společné noci strávené ve vlaku přinesly i jiné rozkoše než únik od nočních můr?

Ne, to není možné. Snow nemůže být tak naivní. Musí v tom být něco jiného. Jenže co by ho mohlo zajímat více, než jestli jeho nejvzpurnější vítězka seká dobrotu?

Chvíli jen tak ležím, když vtom si vzpomenu na můj včerejší rozhovor s Haytmichem.

Podle toho vyšetření jde jasně poznat, že jste lhali.

Když si tu větu přehrávám v hlavě, připadá mi ještě děsivější, než předtím. Prudce se posadím a začnu zrychleně dýchat. Cítím, jak se mi na čele vysráží kapičky potu. Náhle ucítím, jak se mi zvedá žaludek.

Vyběhnu z pokoje s rukou přitisknutou a ústa. Ještě že koupelna je hned vedle mého pokoje.

Zatímco objímám záchodovou mísu, snažím se nemyslet na nejhorší. Co kdyby se hry nezrušily? Co kdyby je Snow jenom odložil na vhodnější dobu?

,,Katniss?" ozve se za mnou Peetův hlas. Za poslední tři měsíce jsem nebyla šťastnější, že ho slyším. Alespoň mě to přivede na jiné myšlenky.

,,Jsi v pořádku?" zeptá se něžně a klekne si vedle mě.

,,Jo. Takhle teď vypadá většina mojich dní," odpovím a na malý okamžik se usměji.

Peeta se pousměje a sklopí oči. Opět nastává ono známé, trapné ticho. Zvednu se ze země a vypláchnu si ústa.

,,Už je vše v pořádku," hlesnu a chystám se odejít. Místo toho se však ve dveřích zastavím a spustím:  ,,To, co řekla tvoje matka, nebyla pravda. Vím, že jsem se ten večer, a... Vlastně celou dobu, nechovala nejlíp,"

Peeta si stoupne naproti mě a zahledí se mi do očí.

,,Nebylo to však kvůli tomu, že bych tě tolik nenáviděla a dávala ti cokoliv z toho za vinu. Mám jenom hrozný strach. Kdykoliv se ozve zaklepání na dveře, zmocní se mě nepříjemný pocit, že si pro nás jde Snow a odvede nás do Kapitolského vězení. Bojím se o svou rodinu, Hurikána i o to, co by se mohlo stát tobě," řeknu.

Peeta se na mě dál upřeně dívá. Nevím, co si mám myslet.

,,Jen jsem chtěla, abys to věděl," dodám. Když odcházím, cítím na svých zádech jeho upřený pohled. Tohle bylo poprvé od zrušení her, kdy jsem k němu projevila jakékoliv city. Možná to je těmi hormony, které by mnou údajně měly probudit, a možná jsem to ze sebe potřebovala dostat.

Důležité však je, že to, co jsem řekla, jsem myslela vážně