Vlčí instinkty

Všechno by bylo jednodušší

Skončila první hodina nového školního roku. Hermiona se svižným krokem vracela zpět do kabinetu. Pod očima měla tmavé kruhy, které napovídaly, že její spánek za moc nestál. Svraštělé obočí jí tvořilo podmračenou vrásku přímo uprostřed čela pod kterým se schovával pár hnědých očí přivřených v nepřítomný, zadumaný výraz. Myšlenky jí hlavou jen hýřily.

Najednou ji kdosi lapil za loket a zatáhl do úzké chodbičky vedoucí do neznámého koutu hradu, který snad sama v životě nenavštívila.

,,Co takhle se mnou konečně začít mluvit?" spustil dotčeně Remus. Vlastně ho ani nijak nepřekvapilo zjištění, že si po vypjatém večeru jeho žena radši přivstala a šla do práce dřív, než aby se s ním ráno musela potkat u snídaně.

,,Musím na hodinu," oznámila mu chladně a vykročila zpět. Vysoký muž jí však jedním krokem zatarasil cestu.

,,Mrzí mě, co jsem včera řekl. Rozhodně jsem nechtěl-"

,,Co jsi nechtěl? Nazvat naše dítě chybou? Naznačit mi, že kdybych se ti do života nepřimotala já, bylo by to všechno jednodušší?" Svůj ledový pohled teď směřovala přímo do jeho očí. Všechen ten nashromážděný vztek, který v ní hlodal celou noc, co jen naprázdno hleděla z okna a přemýšlela nad jeho slovy teď musel ven. Znovu se pokusila odejít, ale její manžel ji znovu zarazil.

,,Jen mě vyslechni, prosím."

S rty stisknutými do úzké štěrbinky mlčky přikývla.

,,Nemůžeš mi tvrdit, že se nebojíš, že bude tvoje dítě stejné jako já-"

,,Moje dítě? Ty se sedm měsíců tváříš jako pyšný taťka a najednou je to jen moje dítě?"

,,Nech mě domluvit. Jestli se narodí a bude z něj vlkodlak, bude mě nenávidět za to, co jsem mu udělal. A možná si to teď nepřipouštíš, ale časem mě za to budeš nenávidět i ty. Celé ty měsíce jsem se opravdu snažil držet si tyhle myšlenky od těla, ale ačkoliv mi tvrdíš opak, problém to je. Kdybych nebyl takový sobec a... Kdybych tu nebyl, bylo by to pro vás oba snazší."

,,Jestli si tohle myslíš, pak nechápu, proč sis mě vůbec bral, Remusi. Vážně si myslíš, že kdybych tě považovala za překážku k lepšímu životu, byla bych ještě tady? Sakra už se prober," popadla ho za límec a zatřásla s ním.

Překvapeně zíral, kde se v někom tak malém bere taková síla.

,,Jediné, co od tebe žádám je dodržet svůj slib a zůstat se mnou i přes všechno zlé. Asi od tebe ale žádám moc," odmlčela se. Jako by zkoumala jeho myšlenky, upřeně mu hleděla do očí plných upřímné starosti.

,,Tak to není, Hermiono. Já-"

,,Tak jak to tedy je, Remusi? Kolik času potřebuješ, abys konečně byl schopný zůstat se svou ženou a svým dítětem bez těch nesmyslných výčitek svědomí? Já si myslela, že jsi se přes to přenesl a konečně pochopil, že je mi jedno, jestli jsi nebo nejsi vlkodlak. Jenže jsem se očividně mýlila."

Mlčel. V hlavě měl tolik slov, která chtěl vyřknout, ale na patro se mu nedostalo žádné z nich. Utrápenýma očima sledoval Hermionin unavený obličej.

,,Hermiono..."

,,Teď mě dobře poslouchej," zvedla k němu zasmušilý obličej. 

,,Harry by dal všechno za to, aby mohl se svými rodiči strávit jeden jediný den a ty se bojíš, že tě tvoje dítě bude nenávidět za to, že tu pro něj budeš."

Pak bez dalších slov a bez varování překročila jeho nohu a odešla. Remus zůstal stát opřený dlaněmi o chladnou zeď v úzké chodbičce a nezmohl se na slovo.

Jeho žena se bez sebemenšího ohlédnutí řítila chodbou co nejrychleji dokázala. Svižný krok zastavila až před učebnou, ze které před oním rozhovorem vyšla. Ani ji nenapadlo sledovat čas. Proto ji vcelku udivil fakt, že všichni žáci prvních ročníků jsou již usazeni ve svých lavicích a čekají na začátek hodiny.

,,Omlouvám se za zpoždění, měla jsem ještě něco na práci," obdařila své žáčky příjemným úsměvem a jen málokdo by poznal, že v tu chvíli pro ni bylo všechno na světě jednodušší, než právě ten jeden jediný úsměv.

,,Vám, kteří mne zatím neznáte bych se ráda představila. Jmenuji se Hermiona Lupinová a budu vás zhruba do konce pololetí učit Kouzelné formule. Pevně věřím, že společně zvládneme váš první rok v Bradavicích na jedničku," znovu se povzbudivě pousmála na všechny okolo. 

Dvě dívky v zadních lavicích však nevěnovaly jejím slovům motivace zřejmě žádnou pozornost, protože si celou dobu cosi potichu špitaly a místy se přihlouple chechtaly. 

,,Prý je to manželka toho vlkodlaka," šeptla vzrušeně vyšší z dívek.

,,Já jsem zase slyšela, že jsou sourozenci."

,,Tak to těžko. Můj otec byl zásadně proti tomu, abych šla na školu, kde učí tahle chátra. Mudlovská šmejdka, vlkodlak a navíc Brumbál. Otec tvrdí, že horší ředitel nemohl tuhle školu potkat.  Matka ho ale přesvědčila. Celá moje rodina patřila do Zmijozelu už po staletí a já prý budu pokračovat v tradici," chvástala se pyšně krátkovlasá, nepohledná dívka se Zmijozelským odznakem na prsou. 

Hermiona zaslechla jejich rozhovor zrovna ve chvíli, kdy psala na tabuli název dnešní hodiny. Křída se jí zlomila v ruce a půlka z ní odlétla na zem. 

Bez komentáře zaslechnutého rozhovoru, bez známky rozladění se otočila ke třídě. 

Roztřeseným hlasem pronesla: ,,Otevřete si učebnice na straně číslo pět, prosím."

...................................................................

Hermiona se toho dne vrátila z práce velmi pozdě. Dlouho do odpoledne vysedávala ve svém kabinetě a snažně hledala cokoliv, čím by se mohla zabývat. V první den školy to ale šlo velmi ztuha. Žádné písemky k opravení na jejím stole nečekaly.  Po dlouhém dni se musela vrátit domů. Poprvé od nastěhování se tam ani trochu netěšila. Jen velmi nerada srovnala listy papírů na pracovním stolku do vysoké kupičky a ve snaze protáhnout svůj odchod úhledně srovnala i psací potřeby. Pak teprve opustila zdi hradu.

K jejímu překvapení ji doma neuvítala rozsvícená světla ani odemčené dveře. Dům byl zcela prázdný. Podívala se na náramkové hodinky. Sedm pryč. 

Ta temná prázdnota opuštěného domu byla děsivá obzvláště takhle k večeru. Sem tam se okolo prohnalo zahoukání lesních sov nebo silný vítr hladící jehličí stromů. Hermiona se snažila dělat všechno jako obvykle a možná by se jí to bývalo i vydařilo. Možná by se bývala soustředila na text napsaný v tenké knížce, kdyby v ní nehlodal ten příšerný pocit, že Remus myslel svá slova skutečně vážně. Zaklapla četbu a odstrčila ji od sebe. Dlouhými prsty klepala na desku kuchyňského stolu. 

,,Kdybych tu nebyl, bylo by to pro vás oba snazší," opakovala si stále dokola v hlavě jako básničku. Čím víc nad ní však přemýšlela, tím víc spěla k názoru, že se její muž už nevrátí. S napuchlýma očima zírala směrem k pootevřenému oknu. Při každém sebemenším záchvěvu větvičky venku, při každém pohybu zpozorněla a zrak upírala k vchodovým dveřím. Přecházela po kuchyni z místa na místo s teplým šálkem čaje v ruce a na spánek neměla ani pomyšlení.

Čas na náramkových hodinkách plynul jako splašený a vlahý podvečer se změnil v minulost. Rachot klíčů ve dveřích se stále neozýval. Den se změnil v noc.