Mezi stromy

1. - Silueta

Mámě jsem řekla, že jedu na pár dní k tetě, ale popravdě utíkám z domova. Ten mámin nový přítel James je fakt děsnej. Pořád mě poučuje, probodává mě pohledem a s mámou hrozně manipuluje, jenže ona si to vysvětlit nenechá. Dokonce nakecal mému klukovi Marcusovi něco, co už se nedalo zachránit. Marcus mi pak už nevěřil, že si to všechno James vymyslel a už mě nechce ani vidět. Kvůli nějakým Jamesovým lžím se se mnou Marcus rozešel. A tak jsem si řekla, že s Jamesem už jeden malý byt na kraji města sdílet nehodlám.                                                                                                                                                

Na zádech mám obrovský batoh, celý narvaný, div nepraskne. Autobusem jsem dojela až k okraji lesa, kde jsem dřív ještě nebyla. Doteď nechápu, jak jsem mohla udělat něco tak strašnýho, nechat mámu s tím chlapem. Tolikrát jsem se jí snažila přemluvit, ať ho nechá být, že si nějaké to bydlení seženeme. Ten byt je totiž Jamese, ale ona je z něj celá pryč, a tak utíkám sama. Bez mámy.                                                                                                                                                                                          Vzala jsem si s sebou pár dopisů, abych jí mohla napsat, že jsem v pořádku. Ale to udělám, až si tady, v tomhle lese, najdu něco, kde bych mohla alespoň pár nocí přečkat. Potom jí napíšu pravdu-že u tety Lydie nejsem, ale ať mě nehledá. Že až budu moct, přijedu za ní, když bude James v práci, samozřejmě.                                                                                                                                                Neotálím a vydávám se na cestu lesem. Mezírkami v korunách stromů na cestu dopadají paprsky pozdně odpoledního slunce a mně je jasné, že se za chvíli setmí, takže si musím co nejrychleji najít nějaké místo, třeba jen v keři, abych tu dnešní noc přečkala.                                             Les je to hustý a je tu takové ticho, že je slyšet jenom ťukání datla do jednoho z tisíce stromů. Cesta, po které kráčím, je ještě pořád asfaltová. To je znamení, že houbaři se tu klidně mohou objevit i v autech. Přinejmenším lesníci.                                                                                                                         Pod nohama začne křupat jehličí, až když za čtvrt hodiny sejdu z hlavní asfaltové cesty. To už mám co dělat, abych nezakopla o nějakou větev, která leží ulomená na zemi. Jde se mi o dost hůř, jednak kvůli tomu, že tu lidé nechali přírodní vyšlapanou stezku a jednak kvůli tomu, že se za tu dobu, co jsem v lese, dost setmělo.                                                                                                                      Za chvíli v dálce uvidím siluetu něčeho podivného. Opatrně se k tomu přibližuji a s oddechnutím zjišťuji, že to není žádný medvěd, nýbrž seník, ve kterém si dnes hodlám ustlat. Musím nabrat síly na zítřek, protože dneškem to všechno jenom začíná...