Vlčí instinkty

Než srdce pukne žalem

Čas. Nelze ho zastavit a už vůbec ne popohnat. Přesto si ale vždycky najde tu nejméně vyhovující rychlost. Neúprosně plyne ve chvílích, kdy je člověk šťastný a táhne se, když se vám život bortí před očima jako domeček z karet. Nemilosrdný, takový je on. Hermiona o tom věděla své. Celou noc strávila střídavě na nepohodlné kuchyňské židli u okna nebo chůzí z jednoho místa na druhé. Každé zašustění jehličí , ba i každé zahučení studeného nočního větru ji nutilo dychtivě zírat ke dveřím domu a čekat. Žádný z těchto zvuků ale ani náznakem nepřipomínal cinkot svazku klíčů. Když se noc zdála být nejčernější a samota nejbolestivější, nástěnné hodiny upozornily na blížící se ráno a za okny začalo svítat. Dnes už se její manžel domů nevrátí.

Školní knihovna se zdála být téměř prázdná. Nebylo divu. Do zvonění zbývalo jen pouhých pár minut a většina studentů se ve třídách snažila na poslední chvíli dopsat zapomenuté úkoly. Jen občas prošla uličkou mezi policemi nepříjemně působící knihovnice. Každou chvíli nakukovala do všech koutů a zákrutů připravena vynadat komukoliv, kdo vyváděl nějaké nepravosti. Když ale v opuštěné uličce načapala jen Hermionu, která byla na její vkus možná až příliš spořádaná, s tichým klapáním korkových podpatků zase odkráčela.

,,Dobré ráno, Hermiono."

Hermiona sebou polekaně škubla a rozhlížela se po původci přívětivého hlasu. Pár metrů od ní stála profesorka McGonagallová. Ani trochu nevypadala, že by se nechala její přítomností rozptýlit od pečlivého třídění tlustých knih do třech různých regálů. Hermiona vlastně ani nepostřehla, že by se na ni Minerva vůbec podívala. 

,,Dobré ráno," vzpamatovala se konečně ze zamyšlení. Její plán dostat se do třídy bez toho, aniž by se musela cestou s někým vybavovat zjevně nevyšel.

Profesorka konečně vypadala, že je se svou prací plně spokojena a otočila se na podpatku směrem k ní. Veselý úsměv na tváři se jí rázem změnil v podmračený, starostlivý výraz.

,,Je vám dobře? Vypadáte trochu unaveně." 

Hermionina tvář byla bledá, oči trpěly nedostatkem spánku a hromádka tenkých knih v jejích dlaních se teď zdála být o tolik těžší, než ona sama. Nepřítomným pohledem připomínala hadrovou panenku. 

,,Jen jsem málo spala. Jsem v pořádku," ubezpečila ji s nuceným pousmáním.

Profesorka McGonagallová vypadala, že jí tahle odpověď stačit nebude. Pak ale zřejmě usoudila, že bude lepší se na nic neptat a znovu se vrátila k uspokojivě srovnané knihovně. S puntíčkářským potěšením si prohlížela dokonale seřazené hřbety starých čtiv. 

,,Vlastně jsem se chtěla zeptat," spustila váhavě Hermiona, jako by ji ta otázka napadla  zrovna v tu chvíli. Vší silou se sama sebe snažila donutit k ledabylému tónu.

,,Neviděla jste tu už dnes Remuse?"

,,Měla jsem za to, že má dnes volno. Alespoň Albus něco takového tvrdil," pokrčila rameny Minerva. 

,,Hermiono, děje se něco?" Ztratila najednou veškerou trpělivost a své zásady. 

Postarší dáma probodávala Miu podezíravým pohledem, až to mladé kouzelnici začalo být nepříjemné. Zrak upřela k zemi. Jak ráda by se posadila a bez zábran mluvila o všem, co ji tížilo... Tohle byla asi jedna z těch chvílí, kdy jí chyběla její rodina. Nechat si od mámy uvařit horké kakao jako když byla malá, ucítit tátovo povzbudivé poplácání po rameni a vědět, že všechno má svůj dobrý konec. Něco tam vevnitř jí ale nedovolovalo se svěřit. Možná si jen srdce nechtělo připustit, co mu mozek napovídal.