,,…Oliver vlastně není můj bratr, je to syn tátovi přítelkyně, se kterou je už tři roky. Oliver je o rok starší a nenávidím ho. Je to nejnamyšlenější kluk, kterého znám. Myslí si, jak je dokonalý, ale není. Akorát se vytahuje na holky a s každou se jen vyspí. Ještě, že to není můj vlastní bratr…“ dočetl Oliver a usmál se na mě.
,,Tak tohle sis o mě myslela, lásko?“ posunul se kousek ke mně a políbil mě na čelo. Zrudla jsem a sklopila jsem hlavu. Otočila jsem se na záda a on toho okamžitě využil. Lehl si na mě a začal mě pusinkovat na krku.
,,Olivere, za chvíli přijdou rodiče,“ řekla jsem smutně a vrátila jsem mu několik polibků. Když jsem uslyšela zabouchnutí dveří a tátův smích, snažila jsem se dostat zpod Olivera, ale ten mě nechtěl pustit.
,,Miluju Tě,“ zašeptal mi do ucha a slezl ze mě. Rychle jsem slezla z postele a běžela dolů za rodiči.
,,Eleanor!“ zakřičel na mě z pokoje Oliver.
,,Copa Olíku?“ zakřičela jsem na něj ironicky, když jsem ho viděla scházet ze schodů.
Tak strašně ráda bych se k němu rozběhla a políbila ho, místo téhle komedie, kterou musíme hrát na rodiče. Viděla jsem v jeho očích ten stejný chtíč. Když prošel kolem mě, málem jsem to nevydržela. Je to těžší a těžší. Kdyby se rodiče nevzali, bylo by vše mnohem lehčí. Mohli bychom jim to klidně říct, ale když jsou manželé? Ne, to nemůžeme. Nevíme, jak to bude dál, říct to nemůžeme, ale jak dlouho to takhle vydržíme?
