JEDINEČNÝ věnováno pro Hanulinnn⏳

10. KAPITOLA: Soud

DENÍK MAYI:

Nastal ten onen osudný den. Musela jsem jít k soudu. Sotva jsem si začala užívat znovu svého života, musela jsem opět jít do nebezpečí. Tím nebezpečím byl soud. Moc dobře jsem věděla, kdo za tu bouračku mohl, byla jsem to já. Jela jsem nepovolenou rychlostí. Ale hlavně jsem ráda, že jsem bez jakýkoliv větších následků na zdraví. Byla jsem vlastně ráda, že jsem to vůbec přežila, a ještě radši, když jsem se dozvěděla, že nebudu muset být na vozíčku. Vždycky mi vozíček naháněl husí kůži. Nesnášela jsem vozíčky... Vždy, když uvidím nějaký vozíček, nebo člověka na něm, vždy si vzpomenu na svou zemřelou sestru. Naši rodiče se na ni i na mě vykvákli. Já jsem se o ni starala až do skonání. Zůstala jsem s ní do konce jejího života. Nikdy jsem ji nespustila z očí. Brala jsem ji úplně všude, užívala jsem si s ní naplno poslední chvíle. Na vozíčku byla od malička, protože když měla šest roků, jedno auto ji velice moc zranilo, od té doby byla až po smrt na vozíčku. Psala si svůj deníček a já si ho nikdy nepřečetla. Ani nevím, kde skončil. Jendou, když jsem šla na záchod, asi tři nebo dva dny před její smrtí, deník někam schovala a řekla mi, že ho najdu, až bude nejvíce potřeba... Nikdy jsem ho zatím nenašla, asi ještě potřeba nebyla. U mě doma udržuji stále její pokojíček. Vždycky večer jí zapálím svíčky a přidávám pokaždé, když má narozeniny, jednu svíčku. Na jejím stole jsem vystavila její fotky. je jich tam strašně moc. Každý měsíc navštívím její pomník. Je tam vyryt její obrázek a jen její jméno, klukům jsem řekla a ještě i Zayri, že chci být pohřbená s mojí sestřičkou.

DENÍK DENISE:

Nastal ten den, den soudu. Doufal jsem, že Maya vyhraje. Majk byl dobrý právník, přímo výborný. Všechno, co mohl, posbíral, aby ochránil Mayu před nějakým větším trestem. Samozřejmě bylo jasné, že určitě nějaký trest dostane, ale Majk se snažil, aby dostala co nejmenší trest, který byl možný. Snažil se hodně. Viděl jsem ho každý večer, jak hledal jakékoliv stopy a našel dvě hodně důležité. Ten muž byl opilý. Ten muž nedával pozor na cestu a přehlédl červenou barvu na semaforu. Jasný, Maya jela nepovolenou rychlostí, ale měla rozumný důvod.

DENÍK MAJKA: 

Hledal jsem jakékoliv stopy. Našel jsem důležité stopy. Určitě to Maya vyhraje, díky stopám a tak dále. Každopádně je tu jedna velmi špatná zpráva. Nesmím ji nikomu říct... Ten člověk, ten muž v tom autě, ten ožralý...Byl otec Denise. Nemohl jsem to říct Denisovi ani Mayi, muselo to  zůstat jen mezi mnou a jeho otcem a toho člověka, co mu udělal falešnou občanku. Nějakým způsobem všechno Denisovému otci prošlo, co se týče jeho občanství. Byl opilý, přehlédl červenou na semaforu. Naštěstí nebyl poznat, že je to Denisův otec. Nechal se přejmenovat na "Jasona Freeka". To jméno bylo nějaké zvláštní, ale i soudce mu říkal Jason Freek. Naštěstí byl Jason obviněn a zavřen do vazby. Maya sice přišla na rok o řidičák, ale zvládala to.

DENÍK DENISE:

Majk byl opravdu dobrý právník, Mayi to fakt prošlo! Tu dovolenou si zaslouží! Miluju ho a opravdu moc. Bez něj bych nemohl žít. Ten dežot Jasono Freek mohl zabít naší Mayu. Asi bych to nepřežil. I když jsem byl zraněný tehdy, když se Maya vybourala. Ucítil jsem nebezpečí, do kterého se zanedlouho Maya dostala. Mluvím o té bouračce. Já to vycítil, chtěl jsem tomu zabránit, ale nešlo to. Byl jsem v bezvědomí. Byl jsem uvězněn v nějakém neznámém světě, ve kterém jsem žil jen já a Maya. Vždy jsme se tam potkali. Potkali jsme se tam , i když jsme byli oba v bezvědomí. Chvíli jsme si sedli pod jakýsi divný strom a objali se. To jsme moc nepochopil. V tomhle světě jsem se nemohl skoro vůbec sám ovládat. Bylo to jako nějaký sen, ale takový divný. Cítil jsem, že jsem fakt s ní. Nejspíš jsem byl jen ten hlas v mojí hlavě v to světě. No co, je to divné, ale je to tak. A toto se nám stávalo od malička... Jendomu hrozilo nebezpečí, druhý to vycítil. Díky tomuto jsme se už několikrát zachránili od smrti a podobně...