Kapitola 24.

34 3 0
                                        

Uslyšela jsem kroky a křik dětí. "Kde je?! Byla tady?!" Zakřičel na ně někdo. Oni ví, že jsem na lodi a taky že to jsem já. Řekli byla a podle mě to prostě vědí... "Né prosím pusťte mě!" Zaslechla jsem Marryin hlas. Tohle nemůžu vydržet! Schovala jsem vysílačku do jedné z krabic a poslepu ve tmě se rozeběhla směrem, o kterém jsem si myslela, že jsou dveře.
Nachmatala jsem kliku a když jsem prudkým pohybem otevřela, zakřičela jsem: "DOST!" A teprv pak uviděla asi čtyřicet překvapených výrazů. Třicet dětí a deset chlapů se samopaly. Pak jsem ucítila  prudkou bolest na hlavě a před očima se mi zatmělo.
              "Aaaa" řekla jsem s výdechem, když jsem se vzbudila a hlava mě příšerně bolela. To už je podruhé za tři dny! Rozhlédla jsem se kolem a uviděla stěny bez dveří. Podívala jsem se nad sebe a tam uviděla spousty hlav dívajících se na mě. "Já ti řílal ať toho necháš!" Ozval se nademnou hlas Toma Ghreba. "Já nemohla..." promluvila jsem naštvaným hlasem. "A proč ne. Dostala si dvacet tisíc! Mohla si jít kam chceš a místo toho ses vloupala na loď plnou ozbrojených mužů a teď už tě nikdy nikdo neuvidí!" Řekl a namířil na mě pistoli. Zavřela jsem oči a čekala, až zmáčkne spoušť. Uslyšela jsem výstřel, ale nic necítila! Nebyl určen pro mě a já se vystrašeně podívala nahoru a zjistila, že Tom se nebezpečně naklání nad okraj jakési místnosti kam mě zavřeli a - a padal! A teprve když jsem uviděla vrtulník tak jsem si uvědomila, že jsem zachráněná. Vrátný mi opravdu uvěřil a zavolal pomoc! V životě jsem nebyla tak šťastná, když jsem viděla zásahovou jednotku, jak sjíždí po laně z vrtulníku a hází mi žebřík, abych mohla vylézt nahoru.

MarryKde žijí příběhy. Začni objevovat