Krátké povídky

Skutečná.

Spinká.
Spinká už hodně dlouho. Sedět u její postele a sledovat ji je zábava. Sledovat její lehounké oddechování, záškuby svalů a věčně svraštělé obočí, které ji dělá tak nezvykle vážnou. Spinká každý den. Když jdu do školy, spinká. Když dojdu ze školy, spinká. Když jdu večer spát, spinká. Když se jdu v noci napít, spinká, i když se ráno vzbudím, pořád jen spinká! To od ní není vůbec hezké. Vždy, když jsem se brzo ráno vzbudila, brala mě na procházky a před obědem jsme se vracely domů, kde jsme si ještě stihly hrát. To jsem ale byla ještě malinká, stěží jsem dosáhla na umyvadlo v koupelně. Pomáhala mi si umýt ruce. To se před obědem musí, umýt si ruce. Ne vždy jsem byla hodná vnučka. Na dlouhých procházkách jsem si stěžovala na bolest nohou a někdy i brečela. Párkrát jsem ji uhodila svým plyšovým medvídkem. Ale ona mi to vždy odpustila. Nikdy se nezlobila. Až teď. Trucuje. Radši spí, než aby si se mnou hrála. Ale proč? Teď už jsem hodná. Když se to stalo první den, byla jsem naštvaná. Nechce si semnou hrát, je zlá, nejzleší na světě. Nenávidí mě. Nikdy mě opravdu neměla ráda. Začala jsem na ni křičet a třást s ní, táta mi dal pohlavek a já se rozbrečela. V uslzených očích jsem si ovšem všimla onoho klidného oddechování. Vždy po krátkém nádechu přijde dlouhý výdech. Nádech, výdech, nádech, výdech... Jak může spát tak klidně, když mě nenávidí? Je to jen další obraz. A obraz v mém světě mě přece nemůže nenávidět! Každý den od onoho osudného rána, kdy zalehla poprvé, u ní sedávám vždy, když je to možné a sleduji ji. Někdy jí čtu pohádky či zpívám, a u toho přemýšlím. Je neděle. Maminka s tatínkem pracují na zahradě a já ji opět sleduju, jak lehce oddychuje. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Pořád mi hlavou běží ta myšlenka. Je jen obraz. Můj smyšlený obraz. Obrazy nedělají intriky ani mě nenenávidí. Zbožňují mě. Všichni, kdo mě potkají jsou moje obrazy a zbožňují mě. Dělaní co jim nařídím. Ona nemůže být odlišná. To bych to musela chtít. A já nechci. Svraštím na ni čelo. „Proč jsi taková? Vzbuť se! Vzbuť se a pojď si semnou hrát!" Křičím na ni. Opravdu se zlobím. Zatnu pěsti a začnu s nimi mlátit všude okolo. Začínám mít rudo před očima a pořád dokola na ni křičím. Je strašná. Proč to dělá?! já nechci, aby to dělala, ať toho nechá!
A pak...
Není obraz.
Je skutečná.
Je skutečná jako já.
Přestanu na ni křičet a začnu si ji prohlížet. Její staré tělo pokryté vráskami leží v té samé poloze, z jaké se už roky nepohlo. Vlasy má čisté a hezky sčesané na rameni - o to se stará maminka. Nesmí se vzbudit. Nikdo nesmí zjistit, že je i ona skutečná. Začne mi ovládat obrazy. To nesmí, to můžu jen já, nikdo jiný. Pohled mi z jejího klidně oddychujícího obličeje sjíždí na polštář, který má pod hlavou. Opatrně jí zvedám hlavu a vysunuji polštář. Se stejnou opatrností ji pokládám na holé lůžko.
Nádech,
Výdech.
Opatrně přiložím polštář k její tváři. Hrudník jí klesá v pravidelných intervalech, jako vždy, jako obvykle.
Nádech,
Výdech,
Nádech,
Škubnutí,
Výdech.