To be left alone || Changki

To be left alone || Changki | 2. kapitola

Changkyun

Psát o něčem, o čem nemám žádné zkušenosti, je opravdu těžké. Je to něco jiného než horrory, každý má z něčeho strach a já vždy psal své sociální horrory, se kterýma se ztotožnilo několik tisíc až milionů lidí, nikdy jsem se nepouštěl do žádného krváku. Vždy mě bavilo sednout si do křesla, nechat si od Jooheona donést knihy z knihovny a pak trávit týdny pročítáním, sháněním materiálů a tvoření profilů postav a celkového problému do všech detailů. Ale u lásky, a celkově romantické tématiky, jsem ztracený, každá kniha, každý román, který jsem přečetl pro inspiraci, byl o něčem jiném. jiný druh romantiky, jeden byl nevinný, druhý vášnivý, třetí byl o posedlé lásce a další byl o neopětované lásce. Udělal jsem si milion zápisků, popsal 3 sešity poznámkami, ale i tak jsem ztracený. Ze začátku to šlo, dokud se dvě hlavní postavy nepotkali. Nevím, jak mám popsat pocity, které neznám, jak mám popsat pohledy a výrazy, které jsou mi neznámé. Doteky, které necítím a lásku, která pro mě neexistuje, která je pro mě zatracena. Dveře do mého pokoje se pomalinku otevřou po lehkém zaklepání.

"Kyunnie, slyším tvoje povzdechy až k sobě do pokoje, co se děje, zlato?" přitáhne si židli ke stolu, kde mám počítač a sedne si ke mě. Zakroutím zničeně hlavou a pak k němu zoufale zvednu hlavu.

"Možná bych to měl vzdát, Hyung,...nemám na to psát romantiku," složím hlavu do dlaní. "chtěl jsem zkusit...něco n-nového, psychologický rozbor romantiky skrz fantasy podtext, chtěl jsem stvořit něco, co bude dílo, hyung,...něco co si lidé přečtou, zavřou knihu a budou jako w-wow...otevřou knihu znovu a po druhém přečtení bu-budou ještě víc bez dechu a po dalším ještě víc, dokud neodhalí všechny skryté příběhy napsané mezi řádky, ale nemám na to, h-hyung,....nemám." vzlyknu.

"Ššš, ššš," pohladí mě po vlasech. "pamatuješ, co jsi mi řekl, když jsi si poprvé sedl k počítači s tím, že chceš zkusit vložit svoje pocity do knih?" zvednu k němu oči a zakroutím hlavou. "Máš štěstí, já si to totiž pamatuji," zazubí se, " řekl jsi mi, že to nedokážeš, že na světě není nikdo, kdo by si tvojí knihu přečetl, že je těžké psát a že to nemá cenu." prohrábne mi vlasy. "A kde jsi teď? Máš za sebou 4 ocenění, Kyun, to už něco znamená, tvé příběhy jsou úžasné, jsou plné problémů, kterým čelí normální lidi, ale jsou napsány tak, aby jsi je mohlo přečíst i dítě a každý tu knihu chápe po svém. Malé dítě to čte jako pohádku, středoškolák to čte jako napínavý příběh plný bojů a draků a dospělý to čte jako thriller plný nevyřešených vražd. Každý má blok a to, že jsi se, Kyun, pustil do něčeho čemu nerozumíš, z čeho máš strach...za to tě obdivuji a jsem na tebe neuvěřitelně pyšný a vím, že to zvládneš, máš mě, ne? Pomůžu ti se vším." usměje se na mě a já vzlyknu, svezu se mu do náruče.

"Děkuju ti, Hyung,...děkuju....jsi to jediné, co mám," vzlyknu a pevně chytnu jeho triko. "zůstaň prosím se mnou." špitnu.

"Zůstanu, Kyun, vždycky." cítím jak se usmál a prohrábl mi vlasy. Jooheon je jako moje slunce, hřejivé a i když je noc bez hvězd a děsivá, každý máme jistotu, že přijde den a slunce nám osvětli cestu stejně jako mě Jooheon mojí bezhvězdnou duši. "Pojď se najíst, Kyun, odpoledne musím pak někam jít." zakývám hlavou a dojdeme do kuchyně, sedneme si k baru a začneme jíst. Pak chvíli ještě hrajeme hry a on se pak začne oblékat.

"Jsi nějaký formální." zasměju se, když vyjde ven v černých džínách, bílém tričku a světle modrém přehozu, prohrábne si bílé vlasy a usměje se.

"Jdu na takové úřední sezení s Jacksonem, tak chci zapůsobit, co myslíš?" párkrát se zatočí kolem, opřu se o rám dveří a založím si ruce na prsou, zasměji se a zvednu palec.