To be left alone || Changki

To be left alone || Changki | 4. kapitola

Changkyun

„Podívejte se na tu buznu." slyším smích kolem sebe a panicky se rozhlédnu, když znovu procházím tou pozlacenou branou té prestižní střední školy a zase je mi 14. Zem je navlhlá od ranního deště a nespočet hlasů si o mě šeptá, nespočet rukou si na mě ukazuje.

"Pane Lim, víte proč tu jste, my vás naučíme," najednou jsem ve třídě a moje třídní učitelka s vysokým vyčesaným drdolem, s upnutou blůzou a dlouho sukní se na mě podívá. "až s Vámi skončíme, budete normální." odstrčí mě směrem do třídy. Zakopávám o svoje nohy, když se prodírám lavicemi, vše mi přijde zpomalené, všechny ty pohledy, co se na mě strhávají než dojdu do poslední lavice. Posadím se a zahledím se z okna.

***

"Možná by jsme mu měli udělat něco víc, aby si pamatoval, že s náma nemá tak mluvi.t" zasmějou se hlasy. Ležím na dlažbou pokryté zemi, bílé kachličky se barví mojí krví a slzami.

"Nebudeme si zahazovat s tou špínou, mlátit ho je sranda, ale sáhnout na něj víc? Vždyť je nechutnej, prosimtě, chytnul si od něj to buzeranství?" zasměje se další hlas.

***

"Ty hlídej a ty mu sundej kalhoty, uvidíme, jestli ještě někdy přijde do školy." slyším nehutný hlas, který se zapsal do mojí paměti.

"Pamatuj si, Changkyun, sem nepatříš, nepatříš nikam!" vzlyknu a pak si pamatuju jen bolest, strach a beznaděj. Pamatuju si, jak všichni o tom na škole věděli a pro všechny jsem byl k smíchu a on byl pro všechny jako hrdina.

Trhnutím se vzbudím, když hlasitý vzlyk unikne ze rtů i mě. Už je to dlouho, kdy se mi zdál zlý sen. I když to ani nejsou noční můry, ale vzpomínky, ten včerejší výlet do obchodu mě rozhodil natolik, že jsem se celou noc budil. Nakonec jsem se teď probudil celý propocený. Posadím se a složím hlavu do dlaní. Snažím se vzlykat tak, abych na sebe nestrhl pozornost, ale i tak se otevřou dveře do mého pokoje a Jooheon si sedne na okraj mojí postele.

"Co se děje, Kyunnie?" pohladí mě po zádech. Nakloním se k němu a hlavu si opřu o jeho hruď.

"Z-Zdálo se mi o .....o." vzlyknu a zajíknu se slzami.

"To je dobrý, Kyunnie, nemusíš o tom mluvit. Už je to dobré." pevně mě obejme a já se při jeho slovech snažím uklidnit. Po pár dlouhých, až agonických, minutách pláče se konečně dostanu z toho záchvatu pláče a dojdu s Jooheonem do obýváku, udělá mi jídlo a pak se na mě podívá. "Kyunnie...víš jak dneska přijde Jackson tak...dorazí s kamarádem, myslíš, že to bude v pořádku?" zadívá se na mě. Zrychlí se mi dech a hlasitě polknu. Roztřeseně se rozhlédnu a pak sklopím hlavu, když vidím jeho doufající pohled.

"Já...n-nevadí mi to." zakroutím hlavou, když mám pevně zavřené oči.

"Děkuju, Kyunnie, skočím si rychle do sprchy." rozcuchá mě a jde se sprchovat. Dojídám snídani a dívám se na nějakou ranní show a snažím se myslet na to, že na mě čeká knížka, kterou musím napsat a ne na minulost. Ozve se zaklepání a já zpanikařím.

Dojdu opatrně ke dveřím a nadechnu se. Několikrát. Zabouchám na dveře na oplátku, abych zjistil, jestli je to Jackson.

"Ano, Kyunnie, to jsem já." uslyším a pak pomalu otevřu. Jackson se na mě usměje. Sklopím hlavu, ale když uvidím další pár bot, tak zalapám po dechu a opatrně zvednu oči. Uvidím okouzlující a milý úsměv. Ucouvnu, lehce pokynu hlavou na pozdrav a pak začnu opatrně couvat. Vejdou dál a zavřou dveře. Nemluví na mě, má na sobě bílé triko, bílou mám...rád a jeho hnědé vlasy jsou příjemné na pohled. Ale je to další člověk, pro kterého budu divný. Další Jooheonův kamarád, který se ho bude vyptávat, proč tráví čas s takovou troskou jako jsem, další kamarád který-