Luci
Honza : To myslíš vážně 😯 Jsem hrozně rád, že si mi napsala ❤️
Tohle mi odepsal na zprávu, kterou jsem mu ráno poslala. Jo, fakt jsem mu napsala.
Já : Jo 😕 Mám tě ráda a mrzí mě, co se mezi námi stalo.
Tohle není prank...
Honza : Mně taky, mně taky. Ještě jednou se omlouvám, já...můžu za to celé já. Jsem strašný debil. Nechal jsem si odplavat něco důležitého...krásného, chytrého, dokonalého...jednoduše tebe.
Teď mi srdce vynechalo pár úderů.
Já : Svým způsobem, za to můžu i já.
Zase...není to prank!
Honza : Ty? To v žádném případě!
Já : Ale jo! Kdybych byla ta úžasná přítelkyně, neměl bys chuť mě podvést...
„Lucko! Přišla za tebou Ema." Vykřikne moje sestra a tak zaklapnu noťas a jdu ke dveřím.
„Ahoj." Pozdravím vyšší holku, která stojí před dveřmi a culí se.
„Ahoj, jak se máš?" Obejme mě. Tuhle otázku jsem čekala, ale odpověď na ní jsem neznala.
„Dobře." Chtěla jsem říct zvláštně. „Co ty?"
„Taky dobrý." Zkopne ze sebe boty a obě vyrazíme do mého pokoje.
„Co se děje?" Zeptá se a prohlíží si učebnici přírodopisu, kterou mám položenou na stole.
„Já ani nevím." Dělej! Vymysli nějakou dobrou lež! „Dneska mi není nějak dobře."
„To chápu. Asi to je tím počasím." Ukáže Ema na okno. Venku prší, zase.
„Jako v ten den, toho koncertu." Zavzpomínám a pro sebe se usměju.
„Chybí mi to."
„Mluvila si vůbec někdy teď s Tinusem?" Zeptám se.
„Včera večer jsme spolu volali. A ty si s někým z kluků mluvila?"
„Ehm..." Z jakých kluků přesně? „S Marcusem ráno."
„Ahaaa, něco nového?"
„Ne...prý říkal, že bychom se mohli vidět o prázdninách."
„Záleží kdy. Jeden týden jsme přece u vás na chalupě." Připomene mi Ema.
„Přesný datum ještě neříkal. Prý někdy v srpnu by to bylo nejlepší."
„Jo to je fakt." Usměje se Ema a odloží tu učebnici.
„Co chceš dneska dělat?" Zeptám se a pohled zase přemístím k oknu.
„Chci si promluvit."
„O čem?"
„O Marcusovi."
„Co je s ním?"
„Je v nemocnici. Kdybys s ním doopravdy mluvila víš to....srazilo ho auto."
„Cože? Teda...já.." Vykulím oči.
„Luci...nemluvila si s ním, že?" Přimhouří oči.
„Nemluvila, ale má to důvod...." Hledám správnou lež, kterou jí řeknu. „Musela jsem jít pryč."
„Aha." Povzdechne si Ema. „Tinus o něj má strach." Šeptne.
„Ani se nedivím."
„A já taky...to jediná ty nevnímáš!"
„Já...taky o něj mám strach." Pípnu.
„Nemáš, nelži prosím. Uvidíme se zítra ve škole, pa." Řekne a vyklouzne z mého pokoje.
„Zase jsem ta špatná já?!" Vykřiknu a na odpověď Ema třískne vchodovými dveřmi a odejde.
Fláknu sebou do postele. Nikdy jsem nebyla takhle naštvaná...a smutná.
Otevřu noťas a hned na mně naskáče hromada upozornění.
Honza : To nebylo tebou, ale mnou.
Honza : Pořád tě miluju.
Honza : Nechci o tebe přijít.
Honza : Je mi to líto.
Chvíli jenom koukám na obrazovku a přemýšlím, co mu napsat. Napiju se a pustím si nějakou písničku v mém telefonu.
Já : Taky tě mám pořád ráda, ale to je špatně...
Buď jsem teď udělala největší chybu v mém životě nebo jsem si ten život totálně posrala....nebo oboje...
Heyyyy💜💜
Jak se máte lidi? 💜
Líbí se vám nová kapitola? 🤤💜
Já s ní spokojená nejsem, ale pšššt. 💗
- Lucy
