Protect my love (captain america ff)COMPLETED sequel coming

Cože?

Uběhlo pár týdnů od toho co Bucky zemřel a se Stevem to radši nevytahujeme. Oba dva jsme z toho doslova v háji. Vím že už na dosmrti se nevrátí, nebude tu s námi, už nikdy se ho nedotknu, neobejmu ho.... Tohle všechno mě přivádí k šílenství, ale nemůžu to před Stevem řešit. Pomalu se dostává z té truchlící části a jakmile bych to vytáhla určitě by se mu stýskalo. Steve to bere snad ještě hůř než já. Přeci jen měli bratrské pouto a znali se tak dlouho. Je mi to všechno tak líto....

,,Ahoj Jane." Usmál se na mě Steve a podíval se na mojí nohu. ,,Ještě mám měsíc na rozmyšlenou." Řekla jsem na vysvětlení proč tu nohu ještě mám. ,,Ty o tom ještě přemýšlíš? Jane! Ty by jsi snad radši nežila vůbec?" Zeptal se frustrovaně. ,,Tak jsem to nemyslela." Vydechla jsem rozpačitě. ,,Chci si poslední chvíle s nohou užít." Opravila jsem se a objala jsem ho. Bylo vidět, že mi nevěří, ale nechal to být.
,,Zítra máme jít na tu misi." Řekl Steve a políbil mě. Polibek jsem ještě prohloubila a jeho poznámku k misi jsem radši ignorovala.

,,Jane?" Zeptal se mě nervózně Steve. Kývla jsem ať pokračuje. ,,Chtěl bych s tebou dneska někam zajít." Řekl tajemně a přitom roztomile. ,,Není to moc daleko a když tak tě ponesu." Poukázal na nohu. ,,To není třeba, já jsem totiž velká holka a dokážu jít sama." Mrkla jsem na něj.

,,Tak v kolik?" Zeptala jsem se ještě s úsměvem. ,,V pět tady?" Zeptal se nervózně. ,,Dobře." Usmála jsem se ještě víc a odešla jsem pryč.

Bylo pět a já už skoro byla u místa setkání. Ta mise kam půjdeme zítra je prý hodně důležitá a já se nemůžu zbavit pocitu, že se něco pokazí. Ostatně skoro vždycky se něco pokazilo.
Došla jsem na místo kde už s úsměvem čekal Steve. ,,Tak kam jdeme?" Zeptala jsem se šťastně a podívala jsem se na něj. ,,To je překvapení." Mrkl na mě Steve, vzal mě do náruče a někam šel.
,,Tak jo Steve už mě můžeš pustit, dokážu jít i sama." Zasmála jsem se a Steve mě pustil. Už jsme nějakou tu chvíli šli a já se každou minutu ptala kdy tam budeme. ,,Kdy tam..." Chtěla jsem se znova zeptat ale Steve mi skočil do řeči. ,,Už tam jsme." Zasmál se a já se pořádně porozhlédla. Byly to nádherné vodopády. Ne moc velké, ale ani ne tak malé. Mělo mi to dojít hned co jsem slyšela šumění vody. Sice už byl večer, ale vidět šlo dobře.
,,Steve to je nádhera." Otočila jsem se zpátky na něj a objala jsem ho.
Společně jsme si lehli do trávy a já položila svoji hlavu na jeho hruď.
,,A jak tě tohle napadlo?" Zeptala jsem se zvědavě. ,,No už spolu nějakou dobu chodíme a mě došlo že jsme spolu ještě nikde nebyly." Řekl nervózně. ,,Myslíš jako rande?" Zasmála jsem se nad jeho stydlivostí. ,,Jo jako rande." Souhlasil se mnou a svojí rukou se mi prohraboval ve vlasech. ,,Chtěla bych aby tenhle moment zůstal navždy, jen mi dva sami, ale všechno dobré musí jednou skončit." Hned jakmile se setmělo mi Steve pomohl se zvednout a společně jsme odešli zpátky.

,,Pořádně se vyspi!" Přikázala jsem Stevovi a dala jsem mu něžný polibek na rozloučenou.

Ráno jsem se vzbudila s divným pocitem v břiše. Jako kdyby se mělo stát něco hrozného. Dneska je vlastně ta mise. Abych byla upřímná, nevím o ní toho teda moc. Ne že bych nechtěla, ale nikdo mi nic víc než, že je to velmi důležitá mise a že musíme zničit tu základnu neřekl. Tak nějak už jsem si i zvykla na to že mise předemnou tají i Steve, sice nerad, ale tají.

Někdy tenhle týden bych si konečně chtěla nechat amputovat tu nohu. Vím jak to zní, ale já radši přijdu o nohu než, abych zemřela na otrávení. Radši jsem se převlékla do svého úboru nebo jak tomu mám říkat a nandala jsem si ortézu. Po ránu mě ta noha bolí ještě víc což je dost iritující, zrovna když se snažím dostat pro svůj luk s šípy a pistolemi.
Nakonec jsem si pro jistotu vzala i nože a pepřák. To víte, jistota je jistota.