Sedím na posteli a nervózně se houpám dopředu a dozadu.
Honza : Proč by to mělo být špatně ??
Zhluboka se nadechnu a notebook zaklapnu a naštvaná spadnu do postele. Co jsem komu zase udělala? Nakonec notebook zase vezmu a položím si ho na klín.
Já : A proč ne? Tvoje chování už je velký důvod, ti znovu nevěřit...
Naklepu do noťasu. Nechci na něj být zlá, ale...
Honza : Kolikrát se musím omlouvat?
Já : Omlouvání je tady úplně zbytečně.
Honza : Ty mi nevěříš
Já : A divíš se?
Honza : Jo...změnil jsem se a tamto byla chyba.
Já : Co když je tohle taky chyba?
Honza : Prosím
Já : Já...nikdo ti neřekl, aby ses s ní vyspal.
Honza : Vždyť řekl.
Já : Co? Kdo?!
Honza : Už tak toho víš příliš. Promiň, čau.
Já : Čeho vím příliš? Co se děje?
Odpověď se už nedostaví. Nechápu, jak to myslel, ale on mi to asi neřekne.
Já : Emoooo? Máme tady problém.
Ema : Co? Co se děje? Před chvíli jsem se vzbudila 😂🤷♀️
Já : Sraz u školy za patnáct minut.
Ema : Budu tam.
Rychle odhodím telefon a jdu se převléknout. Asi za pět minut vyběhnu z paneláku a běžím směrem ke škole.
Když si sednu na zem před školou, Ema tady ještě není.
„Čau." Řekne někdo po mé levé straně. Vylekaně se tam otočím.
„Čau Emo." Protočím očima. A jí jsem se lekla? (💗😂)
„Děje se něco?" Sedne si vedle mně a podívá se mi hluboko do očí.
„Nic já jen...že Marcus už není crush. Není někdo, koho miluju."
„Lucino....o tom jsi snila. Celý den jsi o něm mluvila. Tvůj sen byl s ním být. A teď najednou ne?" Nechápavě zakroutí hlavou.
„A nevím. Celé se to teď změnilo." Šeptnu.
„Co se teď celé změnilo?" Nechápavě nakrčí obočí.
„Všechno. Koukej." Podám jí telefon se zprávy s Honzou.
„Jemu někdo říká, co má dělat?!" Vykřikne zděšeně.
„Já nevím, asi."
„Moment! Jak dlouho si už píšete?!"
„To není nic důležitého." Rychle jí vezmu telefon a schovám si ho do kapsy.
„To teda je! Co když ti zase ublíží?" Zakroutí nade mnou hlavou.
„Neublíží, neboj se. Zatím si ho držím dál od těla."
„Fajn, ale kdyby něco, tak ho asi omylem zabiju." Už si přípravý pěstičku, což mě rozesměje.
„Nikoho nezabíjej, prosím." Mezi útržky smíchu se jí to snažím rozmluvit.
„Už s tím mám zkušenosti." Šeptne se škodolibým úsměvem.
„Dobře....Teď se tě docela bojím." Uchechtnu se a Ema se zasměje.
„A co chceš podniknout teď?" Zeptá se a já pokrčím rameny.
„Můžeme se jenom procházet." Řeknu a obě jdeme směrem k přechodu u silnice.
***
Neznámé číslo : Už jsem doufal, že se s Emou přestaneš bavit...
Neznámé číslo : A taky bych ti měl něco říct...
Neznámé číslo : Vím, kde je Silvie i s mláďaty :)
Odemknu telefon a po přečtení poslední zprávy mi přeběhne mráz po zádech.
Já : Kdo do háje jsi? Jak víš, kde je Silv?
Silvie byla moje kočička. Ztratila se před měsícem. Prostě jsem přišla domů a ona tady nebyla.
Neznámé číslo : To ti nemusím říkat. :)
Já : Kde jsi vzal mé číslo?!
Neznámé číslo : To tě taky nemusí zajímat.
Já : Okamžitě mi Silvii vrať!
Neznámé číslo : Tak si pro ní pojď :)
Naplno se rozbrečím. Nevím kdo to je, nevím jak mě zná, nevím nic. A to mě hrozně sere.
