Šepot rákosí

(p) Šepot rákosí

Šel jsem napřed. Najednou jsem se ohlédl a zjistil, že jsem sám. Dobrá, pomyslil jsem si, šel jsem snad příliš rychle, strýc a Jakub se někde zdrželi. Cesta naštěstí nebyla příliš příkrá.

Šel jsem tedy asi čtvrt hodiny zpět. Ohlížel jsem se. Nikde ani živé duše. Volal jsem. Žádné odpovědi; hlas se ale vrátil s ozvěnou. Obešla mě hrůza. Ztratil jsem se? Vždyť je tu jen jediná cesta...

Les šuměl a ptáci zpívali, ale připomínalo mi to zlověstné volání sýčka, který prý prorokuje smrt. Napravo se ozvala rána, nadskočil jsem a srdeční tep mi v té chvíli vylétl až do nebes. Byla to však jen suchá větev, kterou vítr vyprostil ze sevření jejích sester, načež se jí zmocnila gravitace. Zatřepal jsem hlavou. Něco tu není v pořádku.

A nebylo. Ačkoliv jsme před tím šli lesem více než dvě hodiny, teď se začalo rozsvětlovat, vypadalo to, jako by les končil. Zastavil jsem se. Neodbočil jsem přece jen někde? Nebylo kde. Cesta se nevětvila. Šel jsem tedy pomalu dál.

Stromy řídly a pak zmizely docela. Přede mnou se otevírala zdánlivě nekončící travnatá pláň. Na první pohled vypadala jako poušť za jasného úplňku. Šedivá.

Popošel jsem dalších pár kroků. Vítr se proháněl mezi stébly, která pod mýma nohama praskala. Pláň narušovalo jediné: řeka lemovaná rákosím, která zemi protínala jako jizva. Něco mě k ní táhlo.

Po pár metrech jsem si vzpomněl na strýčka a na Kubu. Kde jsou oni? Měl bych se vrátit. Otočil jsem se a v té chvíli jsem zažil největší úlek svého života.

Les byl pryč. Všude okolo mě se táhla do nekonečna rovná, šedá step.

Pak panika ustoupila. Tohle není možné. Zdá se mi nějaký sen. Kam jinam mohu jít než dopředu? Řeka byla alespoň něčím, čeho se dalo držet. Pokud také nezmizí.

Okřikl jsem své podvědomí, zhluboka se nadechl a pak se otočil čelem vzad. Řeka tam byla. Poděkoval jsem zdejším bohům, pokud tu nějací byli, a znovu vykročil. Křup, křup, praskala suchá tráva, když jsem na ni šlápl. Nepatrné zvuky, které způsoboval vítr, se slily v ticho.

Ticho a šeď. Přestal jsem snad vnímat barvy? Rákosí oplývalo stejným popelavým odstínem jako tráva, oblohu zastíraly bílé mraky, voda se zdála naprosto černá. V jejích hlubinách jako by něco číhalo.

Kráčel jsem pár minut podél řeky. Nebo to byla hodina? Nevím. Pak jsem v jedné zátočině narazil na loďku.

Bylo to asi předurčené, jako vše, co jsem tu udělal. Neměl bych, ale spustil jsem veslici na vodu a nastoupil do ní.

Okamžitě mě zachytil proud. Byl líný, pomalý a téměř neznatelný. Přesto jsem si začal uvědomovat, že nastoupit do loďky bylo to nejhloupější, co jsem mohl udělat. Nedostanu se odsud. Té vody se ani nedotknu. Nemohl jsem se zbavit pocitu, jako by se v ní něco skrývalo.

Tiše jsem seděl, ruce v klíně. Ticho teď nebylo rušeno mými kroky a křupáním trávy. Doléhalo na mě a pak pozvolna ustalo.

Rákosí šeptalo. Nejdřív jsem mu nerozuměl, byl to téměř nepostřehnutelný šum, který ale postupně nabýval na síle. Tisíce hlasů a hlásků se prolínaly...

Tam...
...slepý poutník sveze...
......musíš sám...
...nevíš.
.....mrtví....jas...
Hvězdy... ...znát...
...nemohou...
.....uvidí...
...tam dole...
Hvězdy... hvězdy mají vědění...
...hvězdy se po právu...
...tě vykážou, hvězdy tě vyděsí...
.....plakat a poprosit...
hvězdy.... lidské životy...
...hvězdy jsou kruté...
.....nezajímá, co člověk miluje,
hvězdy jsou králové, hvězdy jsou magie!

Najednou jsem prudce otevřel oči. Řeka byla pryč, stejně tak šedá pláň a šeptání rákosu. Nacházel jsem se v bílé místnosti, ležel jsem v posteli... Kde to jsem?

Vedle postele stál strýček a teď se vesele šklebil. „Probral ses!"

„Jo... asi jo. Co se stalo?"

„Ty si to nepamatuješ?" zeptal se zmateně.

„Ale co? Byl jsem v lese a vy jste se zdrželi... Pak už jsem vás nenašel."

„My s Kubou jsme našli tebe," řekl strýček a tvář se mu zachmuřila. „Ležel jsi na zemi, nemohli jsme tě nijak probrat. Zřejmě jsi upadl do bezvědomí. Okamžitě jsme volali sanitku, chvíli jí to po té lesní cestě trvalo. Řeknu ti, báli jsme se o tebe. Iva málem omdlela, zlobí se, žes nám tak utekl." Iva je moje máma, jeho sestra. Ajaj.

„Já si z toho nic nepamatuju, opravdu." Měl jsem z toho špatný pocit. Jak jsem to všechno mohl prospat?

Strýc zavrtěl hlavou, jako by mu to nedávalo smysl. „Dojdu pro doktora. Měl by vědět, že jsi vzhůru." S tím se zvedl a zmizel za dveřmi.

Později toho dne se za mnou přišli všichni podívat - strýček, můj bratranec Kuba, táta a máma. Vyhubovala mi, ale viditelně se jí ulevilo. Povídali jsme si, ale ne o tom, co se přihodilo. Nikdo na to neměl náladu. O šeptajícím rákosí jsem nikdy nikomu z nich nevyprávěl.

Posttraumatický šok, řekli mi doktoři. Proto si nepamatuju, že jsem zakopl, praštil se do hlavy a upadl do bezvědomí.

Ale já tomu nevěřil. Obešla mě smrt a ukázala mi, kde budu trávit věčnost, až umřu. A naštěstí mě prozatím propustila.