2043

I.

Tehdy to začalo šíleným ránem.
Když zazvonil budík, myslel jsem si, že ho opravdu vyhodím z okna. Místo toho jsem si přeci jen ztěžka promnul oči a přál si, ať už nezazvoní. Lituji dětí, kteří chtějí vyrůst..
Než jsem se uráčil vstát z vyhřáté a příliš pohodlné postele, uvědomil jsem si, že pes už dávno musí čekat u dveří na vyvenčení. Podíval jsem se na můj mírumilovný budík, a zjistil jsem, že je šest hodin. Po chvíli jsem se dokopal opustit pohodlí postele, oblékl se a šel vyvenčit psa. Jo, magie. Když jsem se vrátil, bylo už půl sedmé a já jsem přestával počítat s tím, že tam dnes stihnu dojít včas. „Ale což," řekl jsem si sám pro sebe, vzal si věci a vydal se s otráveným výrazem do práce. Cestou na pracoviště jsem si začal všímat toho, jak zvláštně se ty lidi dnes tváří. Zářil z nich strach, úzkost a jaké si napětí. A to byla sobota. Nechal jsem to být a pokračoval směrem, kterým chodím téměr každý den na to života žroucí místo. Když jsem došel před hlavní vchod, bylo zamčeno. Že by bylo volno nebo státní svátek, o kterém mě nikdo neinformoval? Tak fajn. Tím líp.
Vydal jsem se domů a cestou zjistil, že za tu chvíli z ulic zmizela většina lidí, aniž bych věděl, oč se jedná. Jako pokaždé, proč přeci ne. Ani otravný zpěv ptáků, který mě pokaždé tak vytáčel, jsem neslyšel, což bylo také celkem zvlátní. „Co se to děje?" ptal jsem se v hlavě sám sebe, ale když jsem dorazil domů, vše vypadalo jako vždy. Zbytek dne jsem strávil u videoher a jídla.
V 10 hodin na mě přišla únava, tak jsem si dal sprchu a šel si lehnout. Tma zahalující můj neuklizený byt přišla poněkud brzy a mně se vůbec nedařilo usnout.
Tupě jsem zíral do zdi a přemýšlel nad tím, proč asi nemůžu spát. A k tomu jsem měl sakra divný pocit, který se později přeměnil na bolest v žaludku.
Kdykoliv jsem zavřel oči, přišel na mě pocit, že mě někdo sleduje. Ten pocit se stával každou vteřinu intenzivnější, neustával. Po nějakém čase jsem se smířil s tím, že to dnes prostě nepůjde. Zase jsem otevřel oči a z rohu, kde je největší tma, se něco vynořilo. Lekl jsem se, ale vzápětí mi došlo, že to je můj pes. Tedy, mohl by to být můj pes, nic jsem neviděl. Strach stále prouděl mým tělem a tak jsem se uklidňoval umělou jistotou. Chvíli jsem měl pocit, jakoby se to něco přibližovalo až ke mně, ale tentokrát jsem věděl, že to nebyl můj pes. Ten zrovna hlasitě pil v kuchyni. Pro jistotu jsem nahmatal lampičku a ihned ji rozsvítil.
Když se můj pes po pár minutách vrátil na své místo s vodou kolem tlamy, rozhodl jsem se z něj tentokrát nespouštět oči. Do dvou hodin ráno jsem si nechal rozsvícenou lampičku, jak jsem to dělával jako dítě a z nudy si zapnul TV. Kolem třetí hodiny ráno jsem si řekl, že si udělám něco k jídlu.
„Žádný problém," vstal jsem a naklusal k ledničce. Když jsem ji však otevřel, zjistil jsem, že je prázdná. Jak mohla být prázdná, když včera ráno byla plná jídla? Raději jsem se rozhodl prohledat celý dům po zloději, ale nikde nikdo. Z jídla zbyly pouze psí granule, což bylo znepokojující. Když odbila šestá hodina ranní, převlékl jsem se a šel se psem ven.
Všechno bylo nejprve v klidu, ale když pes vyšel za práh dveří, nehnul z místa. Dál se mu jít nechtělo, i když jsem se ho snažil popostrčit. Jen kňoural. Jak jsem se tak rozhlédl kolem, abych našel něco, čeho se mohl bát, zarazil mě fakt, že ulice byly naprosto prázdné. Žádní lidi, projíždející auta, zvířata. Ani ti ptáci ne.
Navíc slunce stále nevycházelo a to už bylo po sedmé hodině. I přes to všechno jsem se rozhodl jít na vycházku sám.
Šel jsem parkem, kde si často hrají děti, ale nikde nikdo. Což také bylo divné, páč byla sobota.
Fakt, že jsem měl zase pocit, že mě někdo sleduje, byl až prazvláštní, vzhledem k počtu lidí kolem mě.
Na pár vteřin jsem si myslel, že bych mohl jít do lesa, ale když jsem si vzpomněl na celou tu na situaci, přišlo mi to stupidní. Měl jsem tu jednoho kolegu, kterého jsem považoval za kamaráda, tak jsem se vydal k němu. Chodívám k němu obden, tudíž jsem znal cestu nazpaměť. Když jsem tam šel, ptal jsem se sám sebe, proč jsem tu dočista sám. Prve jsem začal uvažovat o cestování v čase, nebo tak něco, ale to mi přišlo naivní a nereálné. Myšlenky se mi zastavily v okamžiku, kdy jsem spatřil jen trosky z kamarádova baráčku. Všiml jsem si dveří, na níž byla cedulka s jeho příjmením. Zděsil jsem se. Z pod dveří vykukovala ručička panenky.. odsunul jsem dveře a pod nimi jsem našel malou, růžovou panenku. Hlavou mi prolétl fakt, že neměl děti. Bylo už deset hodin a pořád byla tma. Vykašlal jsem se na to a smířil se s tím, že jsem asi zakletý v čase, vydal jsem se domů a po cestě doufal, že na světě nejsem sám..
Jak jsem tak chodil kolem opuštěných domů a bytovek, uslyšel jsem kupodivu lidský hlas. Byl mi tak neuvěřitelně povědomý! Zašel jsem do trosek nějakého neznámého baráku, odkud jsem slyšel ten hlas a nic tam nebylo. Nechal jsem to být a šel zpět, dál a dál po silnici, až jsem ten hlas slyšel zase.. ale tentokrát to bylo v mé hlavě. Bylo to jako slyšet někoho brečet. Tělem mi hned proletěla ledová šipka. Jako bych ochrnul. Cítil jsem mráz po celém těle, byl jsem otupělý a nemohl se hnout. V tom momentě jsem před sebou spatřil jakousi temnou řvoucí bestii. Ale ty oči.. z toho pohledu bylo cítit tolik utrpení! Trvalo to asi pět vteřin, potom, se mi podlomily nohy a tak jsem se chvíli nemohl zvednout. Když jsem se tak nějak vzpamatoval, rychle jsem spěchal domů, ale z hlavy mi nešel dostat ten strašidelný výraz a otázky, co to sakra mohlo být. Jak jsem šel dál, měl jsem pocit, že tu někdo je, ač by to nešlo vidět. Něco, co není daleko, něco, co je třeba přilepeno na mých zádech. Řekl jsem si, že to má spojitost s tím, co momentálně nemůžu dostat z hlavy.
Už jsem byl jen ulici od domu, ale po pár krocích jsem se zarazil. Viděl jsem svůj dům, domov totálně na kusy a mého psa, jak se brodí mezi zříceninou.. Alespoň, že mi pes zůstane. Po téhle události psovi bylo jedno, jestli bude u trosek nebo jinde, a tak jsme se vydali prozkoumat zbytek města. Tohle je fakt divný sen. Je to teda sen, ne?
Tak nějak jsme chodili, vážně, nikde nic, nikdo.. Najednou mnou zase proletěla ledová šipka a já se sklátil k zemi. Pes na mě začal nekontrolovatelně štěkat a vrčet. Chytal jsem se za hlavu, pes najednou zbystřil a utekl někam do neznáma, já se jen svíjel bolestí a říkal si, že tu nejspíš tak úplně sám nebudu. Alespoň ne v hlavě. Když jsem se zase postavil na nohy, cítil jsem se nějak jinak, jakoby se ve mě něco zlomilo. Padla na mě únava. Únava, která mě po chvíli pohltila a já se svalil k zemi.
Probudil jsem se. Takže to byl sen? Nebo to nebyl sen? Jsem teď ve snu?
Probudil jsem se na ostrovu, který mi byl úplně nový. Nikdy jsem ho neviděl, nic mi nepřipomínal. Tedy, nevím, zda to je to určitě ostrov, ale podobá se mu to. Je zároveň hezký, ale děsivý pocit být tu s velkou pravděpodobností sám. Kolem mě se válely jen samé plynové masky. Kolik lidí tu asi žilo? A kolik jich zde zemřelo?
Tak jsem šel, někam úplně do neznáma, kličkoval jsem mezi sněhem pokrytými stromy a najednou jsem zahlédl jakousi polorozpadlou chatku v dáli. Když jsem tam došel rozkopl jsem zámkem uzavřený a mechem zarostlý dveře. Bylo to opravdu to první, co mě napadlo udělat. Co se stalo dále - do nosu mi vpadl zápach rozkládajícího se masa. Podle zápachu se dalo říci, že tělo nebylo tak staré. Prostě jsem to poznal. Když jsem chtěl jít dál, zarazil jsem se. Myslel jsem si, že je to tělo člověka, ale místo toho jsem před sebou měl jen zbytek něčeho, co se podobalo srně. Ale to, co bylo podobné tak krásnému zvířeti, odvrátil fakt krásy při skutečnosti, že tělo bylo popálené. Ne od ohně a zároveň ani nebylo rozežrané, spíše to vypadalo na ozáření radiací nebo co. S tím, že už zplesnivělo, se to dalo těžko posoudit. Šel jsem dál do chatky, kde jsem narazil na další dveře. Zatáhl jsem za kliku, ale byly zamčené, a tak jsem do nich jednoduše kopl a otevřel je. Z místnosti jsem uslyšel ránu.
Když jsem je otevřel dokořán, uviděl jsem před dveřmi starou, dřevěnou židli. Nejspíš držela kliku dveří. Po zemi se válely samé fotky. Pokoj zaplňovala jen stará, propadlá postel, prasklá žárovka, rozmlácené okno, malý kulatý stolek a židle, která stále ležela v blízkosti dveří. Fotky byly různé, byly všude, ale zaujala mě jen jedna. Před oknem se válela fotka, černobílá, byla na ní skupinka dětí různého věku. Řekl bych, že nejstaršímu dítěti by mohlo být tak 14 - 16 let. Ale šlo to těžko posoudit, ty děti měli plynové masky. Stály rovně, držely se za ruce a na hrudi měly nalepená různá čísla. Hledal jsem datum, kdy ta fotka byla vyfocena. Když jsem ji otočil, vpravo dole bylo datum 8. 12. 2054, což bylo zarážející. Podíval jsem se na ostatní fotky co se válely po zemi, ale všechny byly celkem normální. Pak sem narazil na další fotku. Teda, nebyla to fotka, ale obrázek. Byla tam nakreslená chatka, v níž jsem teď. Ale byla trochu jiná, hezčí. Jako nová. Stromy byly krásné, byla to krásná chata ze které vycházela půvabná žena v rudých šatech. Měla kapesník v ruce, ruku měla blízko rtů a vypadala, jako by plakala. Její hrdlo zdobily modré korále. Obrázek nebyl tak sytě barvený, spíše vybledlý, ale pořád pěkný. Vzal jsem fotku i obrázek a šel dál prozkoumávat chatku. Šel jsem do dalšího pokoje, koupelny. Tvořila ji rezavá vana a potrhaný kobereček. Nic zajímavého. Vyšel jsem cestou, kudy jsem vešel a když jsem se měl více méně k odchodu, všiml jsem si, že to tělo podobající se srně tam už není. Mrtvola zaregistrovala příchod nezvaného hosta, sbalila se a šla na výlet? Nedivil bych se tomu, dnes už je možné všechno.