Myslím si že je vlastně jedno jakou cestou se člověk sám vydá. Protože buď půjde sám za svým rozhodnutím nebo prostě poslechne jako ovce někoho jiného.
A já patřím mezi tu první část příběhu. Už od mala jsem vlastně úplně jiná. Jiná než by si ostatní asi představovali. Z ničeho jsem si totiž nikdy nic nějak nedělala. Přijde mi zbytečné zabývat se něčím nezajímavým. Něčím co ani nemá význam se tim zabývat.
To se taky na mé osobě a mém okolí dost podepsalo. Během dětství jsem moc kamarádů neměla. Kdo by taky kamarádil s někým, kdo má vlastně na vše svůj názor, který je pravdivý jen podle vás samého. Postupem věku nějak kolem puberty se ti přátelé našli. Našla jsem se i já sama. Dokázala jsem si připustit pár věcí, které mi dřív přišly nesmyslné či nepřípustné řešit. Celkově ta puberta mi dala dost velkou lekci ohledně života. Jsem od mala prostě takovej menší skeptik. Ale docela dost velký optimista i trochu realista. Proč se snažit věci vidět úplně jinak než doopravdy jsou? Není nutné si zbytečně mazat med kolem huby. No stop těmto kecům, celkem by se při počasí jako je dnes hodila menší procházka.. Lesem? Jo proč ne, příroda je jedna z dávek energie která se nádherně získává.
Já jsem mimochodem milovníkem přírody, trávím v ní většinu svého času. Proč taky být někde zahlcen sítěmi a všechnou tou elektronikou, když je možnost se někam volně vydat. Nevím, asi nad mé chápání.
No nějak mi po tomhle těžkém přemýšlení vyhládlo. Možná bych si mohla něco menšího dát a vydat se někam na cestu. Prozkoumat zase kousek okolí. Můžu říct, že bydlím v docela pěkné oblasti. Všude kolem je plno zeleně, sem tam hučí potoky. Bzučí kdejaký hmyz. Zpívají ptáci ale i samotný šumot lesů všude kolem. Tady máte zaručené antidepresivum, protože z té nádhery kolem vás nemáte možnost myslet na cokoli zlého.
No dobrá, tak teď už vážně. Půjdu se najíst a naplánuju dnešní cestu. Neměla by být obtížná, není zas tak času. Hm, dám si nějakou rychlou klasiku. Namáznout jednu stranu toastu, namazat druhou stranu toastu. Sýr šunka, zapéct a sníst.
Po velmi náročném kulinářském výkonu si obleču asi něco fajn. Hm.
Teď mě tak napadlo, vy vlastně ani nevíte mé jméno, můj věk, mé nic. To vlastně ani není podstatné, časem se vše samo vybere na povrch.
Takže asi má klasika, černé džínsy, nějaké bílé triko a k tomu obyčejné kecky na nohy. S vlasy asi nějak extra nic dělat nemusím. Na krk si asi hodím nějaký šunt vlastní výroby který se mi i docela líbí. Paráda. Let's go.
S batohem na zádech ve kterém mám malou nádobku vody se vydám z domu. Ta cesta má být tedy jednoduchá. To znamená, že půjdu jinudy než obvykle. Je totiž fajn poznávat dosud nepoznané.
Když se tak procházím tou překrásnou krajinou, do hlavy se mi občas vyderou myšlenky na mé plány. Chtěla bych si našetřit menší peníze na vlastní jachtu a trochu procestovat svět. Mám doma nad postelí poněkud větší mapu míst, kde už jsem byla a kam se chystám. Je tam pár zajímavých míst jako jsou například Niagary, Čínská zeď a podobné destinace. Jsem celkem spontánní tvor, dělám vše jak chci a jak považuji za vhodné, přeci jen je to můj život, tak nač si do něho nechat šťourat. Při téhle procházce narážím na překrásné místa kolem sebe, touto cestičkou jsem ještě jistě nešla. Je tu jinak vyšlapané kamení, tudíž tu moc lidí neprojde. Což je na jednu stranu fajn, máte větší šanci na prozkoumání krajin a všeho kolem.
A jak se tak procházím s tou těžkou naloží na zádech, jako by mnou projel mráz. Statická elektřina nebo něco takového. Najednou tam byla ona. Stála tam tak z čista jasna. Tak nádherná, tak..počkat. Právě tu jak blbka stojim několik minut a komentuju ten přízrak přede mnou? Když ona je opravdu jak anděl. Kdybyste jen viděli. Ona.. Ona se usmála. Ona se usmála tomu jak tu na ni civím, no paráda. To jsem to zase domyslela.
Ach ta její chůze, byla tak uvolněná. Měla na sobě něco podobného jako já, jen ji zdobila košile kolem jejího štíhlého pasu. Vypadala sportovní postavy. Asi metr sedmdesát pět, hnědé kaštanové vlasy které měla volně rozpuštěné. Ještě něco na ní bylo speciální, něco co ji dělalo právě ji. Andělem, vzorem dokonalosti. A to byly její oči. Ty oči zářily už na dálku. Byl tak nádherné, dalo se z nich spoustu vyčíst. Směs modré a šedé barvy. Něco tak dokonalého jsem neviděla. Bylo mi opravdu trapně, protože mé líce nabraly okamžitě rudé barvy, proto jsem raději sklopila svůj pohled k zemi a dál se někudy vydala. Ani nevim kam, ale vim jistě. Že mě nesledovala, což je dobře. Nevim jak by to dopadlo, ale asi bych se radši na místě vyzmizíkovala než tam stát znovu a tak hloupě civět. Ani nevím co to bylo, ale nějak mnou celá otřásla, probudila ve mne cosi zvláštního. Něco co jsem snad ani dosud nepoznala a nezažila. Že by další lekce od života? Nebo co to mělo znamenat?
Touhle otázkou jsem se zaobírala až domů do sprchy, tam jsem pod náporem horké vody na chvíli vypla. Jenže hned co jsem zavřela oči viděla jsem ty její. Jako by tu znovu stála a koukala do těch mých. Celkem děsivá představa. Ani nevím kdo to vlastně byl. Viděla jsem ji tu prvně a to v této oblasti moc lidí ani není, většinu znám. Takže musí být buď nová, a nebo se uměla dobře schovat.
Bude paráda s touto myšlenkou zaspat a přestat nad tím myslet. Jestli usnu, chci aplaus. A povedlo se, povedlo se asi až po dvou hodinách. Jenže pořád je tam. Pořád ji mám před očima. Toto bude ještě náročné.
No, zdravím vás přátelé. Tohle je asi tak nějak pokus o další příběh či kravinu z mé mysli. Uvidíme co se z ní vyvine:D pokud se vám story zalíbí rozhodně budu ráda za její označení a čtení. Pokud budou nějaké nápady či servítky k mému psaní, sem s tím. Rozhodně se nebojte! Příjemné čtení přeji.🙏🏻❤️
