Když mi bylo 18, potkal jsem kluka jménem Harry. Jeho úsměv byl sladký a jeho oči zářily jako pohádka. Naprosto zasáhl moje srdce s jeho hlubokým zeleným pohledem.
Když mi bylo 19, políbil jsem kluka jménem Harry. Jeho rty byly jemné a chutnaly po třešních. Řekl mi, že mě miluje a aby to dokázal, vždy říkal "Jsi perfektní, Lou."
Když mi bylo 20, stali jsme se slavnými. Tehdy jsem si všiml jeho skrývaných bolestí. Když mi dali přítelkyni, aby nás rozdělili, přísahal jsem mu, že bude vždycky v mém srdci.
Když mi bylo 21, mohl jsem s Harrym sotva mluvit. Jeho zelené oči a zářivý úsměv se stali zdrženlivými. Jeho skrytá slova promlouvali tetováním na jeho těle. Svých starostí se zbavoval tak, že hodně pil.
Když mi bylo 22, nikdo s Harrym nedokázal mluvit. Žil sám, když jsem byl přinucen oženit se se svojí přítelkyní. Jeho bolest byla hlubší, ale on se přesto každý den dokázal usmívat do kamer a své pocity skrývat.
Když mi bylo 23, už tu nebyl žádný Harry. Jeho hluboké zelené oči už nezářily, jako pohádka. Vždycky mě miloval a dokázal to. Jeho poslední napsaná slova byla: "Pořád jsi perfektní, Lou."
