Only four cuts. [CZ]

First

Ani nevím, kde mám začít.

Je to už dlouho, co se to stalo. Kdy jsem propadla něčemu, co se obrátilo proti mně tak, že jsem kvůli tomu ztratila něco,  co jsem si hodlala užít. Všechny plány, všechna radost...Vše zmizelo  spolu se mnou.

***.

V životě jsem to nikdy neměla lehký. Ostatně, to asi každý. Jenže si to málokdo uvědomuje. A bohužel jsem si to neuvědomila ani já.

Ten den, kdy jsem udělala svou největší chybu v životě, patřil k těm nejchladnějším za posledních pár let. Byl by to v celku obyčejný den...Co na tom, že je o pár stupňů méně. Pamatuju si, že jsem seděla v mém pokoji, v koutě místnosti. Dívala jsem se ven, na všechny ty vločky, na jejich volnost, na jejich svobodu. Opět jsem utíkala do svého světa. Chtěla jsem být také vločkou...Jen tak se vznášet, být odnášena na nová místa. Být součást něčeho.

Rána. Cinkání střepů. Řev. Byla jsem zase zpátky. V mém pokoji. A v tom vedlejším, se právě hroutilo něco, co bylo to poslední, na čem mi záleželo. Moje rodina.

Vždycky jsem věděla, že se k sobě máma s tátou chovají jinak, než jiní rodiče. Ale nikdy bych nevěřila, že to zajde takhle daleko. Další rána. Dala jsem si sluchátka do uší, projížděla svůj playlist. Ticho bylo v tu dobu nejdražší a já si ho nemohla dovolit. Těkala jsem očima po místnosti. Začala jsem brečet. Můj pohled se zastavil na zrcadle.

Co to z tebe sakra vyrostlo? Jak to sakra vypadáš? Ne... tohle nebyly ty hlavní otázky. Proč tu vůbec jsi? Otec alkoholik, máma neschopná se mu postavit.. Co si myslíš, že z tebe vyroste? Budeš úplně stejná troska jako oni. Propalovala jsem pohledem samu sebe.

Nenáviděla jsem se. Málo kdo pochopí, jak jsem se cítila. Všechen ten hněv, který se ve mně hromadil celých 13 let. Všechny ty urážky. Všechna ta bolest. Vracelo se to. A každým dnem více a více. Neustávalo to. Lidi kolem ničící životy ostatním. Byli tu pořád. A neubývali.

Jak dny ubíhaly, odcizovala jsem se ostatním. Ale nejhorší bylo, že jsem se odcizovala i sama sobě. Nevnímala jsem nic. Jen tu bolest. Moje myšlenky. Hlas. Byl můj? Netuším. A teď jsem seděla tady. Nevím, co se mi to honilo hlavou. Všechno bylo v tu chvíli jedno.

Vstala jsem a odešla do koupelny...A našla jsem přesně to, co jsem chtěla najít.

Žiletku.

Odráželo se v ní světlo pouliční lampy a oči. Plné nejistoty, strachu. Byly moje. Pomalu jsem ji přiložila na svou ruku. Pocítila jsem strach. Mám to udělat? Nemám? Zadívala jsem se ven. Vločky. Volnost. Svoboda. Zaryla jsem si žiletku do kůže.

Jednou.

Dvakrát.

Třikrát.

Krev mi stékala po ruce. Všechna ta bolest odtékala v červené tekutině na mé ruce. Kapky dopadávaly na čistě bílou podlahu.

Další rána. Další řev. Další cinknutí střepů.

A další řezná rána na mý ruce. Čtvrtá.

Ale poslední. Zhroutila jsem se na podlahu.

**