Jealousy ✓ || Changki

Changki || Část 4

Changkyun

Při obědové pauze jsem se výjimečně odtrhl od těch dvou. Nemám hlad, nebo ne aspoň tak veliký, abych dobrovolně šel do toho pekla zvané jídelna, jen proto, abych se mohl na ně dívat, jak jí. Proto jsem si vzal svojí oblíbenou knížku Lachtarnia, zrovna všemocný Kašslan, který byl v knížce vyobrazen jako veliký a moudrý lachtan vedl skupinku mladých hrdinů do kaštanového háje, kde měla započít válka. Vždy, když si čtu, tak přestanu vnímat dění kolem sebe. Dokážu se koncentrovat tak moc, že vypnu úplně všechny zvuky a podněty, možná i kdyby mě škrtil had nebo po mě lezlo několik pavouků, tak to ani vnímat nebudu, jak moc jsem do děje knížky zažraný. Musím pak Wonhovi poděkovat, že mi ji půjčil. Vždy jsem četl dramata, detektivky, mysterie nebo thrillery, ale nikdy ne fantasy žánr s pohádkovými prvky. Když mi knihu Wonho poprvé popsal, tak jsem ji odmítnul, že je to pohádka a příběh pro děti...týden se mnou nemluvil, protože mi se slzami řekl, že je to jeho oblíbená knížka a že není dítě, no. Jako omluvu jsem souhlasil s tím, že si přečtu aspoň první kapitolu, no...teď jsem tady, u asi 20té kapitoly a hodlám přečíst i další díly.

Ale přece mojí absolutní koncentraci vyruší, když někdo zaklepe n knížku, tím způsobí, že se text zahýbe a já se vytrhnu z transu. Chci na dotyčného vyjet, a hlavně chci vyjeknout, co nejkousavější ‚co je', ale všechny moje slova uvíznou v krku, když před sebe vidím jeho. Nejnádhernější osobu na celém světě s tím nejnádhernějším úsměvem, s hlasem, kterým by mi mohl zpívat každý den před spaním a očima, kterýma viděl až do mé duše. C-co tu dělá, j-je to snad jeho strom? Blokuju mu ho? Panebože!

„U-U-Um." knížku si připlácnu na obličej, tak aby mi byli vidět jen oči, protože je mi jasné, že se červenám. Trochu se zasměje a přijde mi jako by na mě jeho oči mile hleděli, i přesto že se teď chovám jako idiot.

„Ahoj, můžu?" ukáže na místo vedle mě. Přikývnu, i když nevím, jestli je to dobrý nápad, co když mu budu dýchat vzduch?? „Předpokládám, že víš, kdo jsem, ale já to nevím, prozradíš mi to?" usměje se na mě. Překvapeně na něj zamrkám.

„J-Jsi Kihyun." mrkám asi moc, protože se zasměje a odkašle si.

„Myslel jsem, aby...jsi se mi představil ty." pokyne ke mně rukou. Zrudnu ještě víc a knížku si vytáhnu i výš, abych zakryl svoje oči. Bože, já jsem idiot, on nezapomněl, kdo je, ale jen se mě ptal na jméno!

„C-Changkyun." špitnu a opatrně knížku stáhnu. Dám do ní záložku a zavřu.

„Moc hezké jméno, Changkyunnie, co kdybychom po škole šli na kávu? Můžeš vzít svoje kamarády." mrkne na mě a já dostanu infarkt. Začnu odevzdaně kývat a nejdřív ani nevím na co. „Dobře, tak domluveno." Mrkne na mě znovu a pak s máváním odejde. Chvíli ještě kývám hlavou a hledím na místo, kde byl a pak se dezorientovaně rozmrkám a rozhlédnu kolem. Bože, to byl sen? To se mi musel zdát, Kihyun by nikdy nepromluvil na někoho jako jsem já. Lehnu si na zem, no, spíš po zádech spadnu a myslím, že jsem slyšel zalapání po dechu od lidí kolem, asi si myslí že jsem omdlel, ale to je mi jedno. Snažím si vzpomenout, ujistit se, že se mi to nezdálo, že tu skutečně byl.

„Kkukkungie!!" vyjekne hlas blízko mě a už jen podlé té přezdívky vím, že je to Wonho.

„Co se děj - oh, bože, Kyun!!" další hlas bude asi Jooheon. Začnou se mnou třást a pomůžou mi si sednou.

„Já jsem neomdlel, jen přemýšlím." povzdechnu si, když si mě začnou prohlížet, jestli mi nic není.

„Nekecej, viděl jsem tě, jak si sebou najednou švihnul. Díval jsi se do prázdna asi deset minut a pak si najednou padnul, když jsi neomdlel, tak co to bylo?" vyjekne Wonho a chytí mě za tváře a začne mi prohlížet hlavu, jestli jsem se třeba nebouchl. Odeženu od něj svoje ruce.