Protect my love (captain america ff)COMPLETED sequel coming

Život bez něj

Už je to měsíc co se Steve obětoval pro New York a já jsem se dva dny potom co se to stalo odstěhovala zpátky k sobě. Ano, momentálně nechci mít s vojáky a základnami nic společného.
Pokud jde o moji nohu tak mi Stark řekl, že do dvou týdnů mi jí musejí amputovat, jinak zemřu, už tak jsem amputaci odkládala co to jen jde, ale už to víc nejde. Nechci tu žít bez Steva, ale jednou jsem mu slíbila, že si tu nohu odstranit nechám, tak to musím dodržet...

...

Taky se založil SHIELD,  to je tajná organizace co chrání svět a já jsem spoluzakladatel asi ještě s dalšími pěti lidmi a Peggy. Museli jsme se kvůli tomu vyfotit, což jsem si vážně neužila.

Steve byl prohlášen za národního hrdinu a všichni se teď snaží udělat další super sérum.

Stark se dál pokouší najít to letadlo. Abych řekla pravdu Stark a já jsme se teď hodně zblížili. Možná tím že společně pořád pátráme po Stevovi.

...

Právě teď ležím na posteli a slzy mi tečou jako vodopád. Takhle to vypadalo celý tenhle měsíc a nějak to nehodlám měnit.
Najednou někdo zaťuká. ,,Ahoj." Hlesne Peggy a přinese ke mě talíř s jídlem. Dala jsem Peggy klíče od bytu, takže se ani nedivím, že přišla.
,,Celý den si nejedla Jane, musíš se najíst." Řekla na odůvodnění a přisedla si na postel. ,,Co když nechci jíst?" Zeptala jsem se s nezájmem a hlasitě jsem fňukla. ,,Jane...." Peggy si založila ruce na prsou a nasadila výraz alá na mě tohle nezkoušej. Radši jsem zmlkla a vzala jsem si od ní ten talíř.
,,Děkuju." Špitla jsem skoro neslyšně a ona se na mě usmála.
,,Musíš začít chodit ven. Pořád si jen tady zavřená." Řekla naléhavě.
A měla pravdu. Venku jsem už nebyla hodně dlouho.
,,Jane já chápu, že to bolí, ale tímhle se přes to nikdy nepřeneseš." Řekla smutně Peggy a na to odešla pryč. Měla pravdu, nepřenesu. Ale co když nechci? Radši bych aby to Steve neudělal. Radši bych si to s ním vyměnila. A teď to myslím smrtelně vážně!

Podívala jsem se na konferenční stoleček a zvedla jsem z něho položený papír.
Zítra půjdeme ven!
To je všechno co tam bylo napsané. Hned mi došlo, že to byla Peggy.

S Peggy jsme se za poslední měsíc hodně skamarádili a to jako fakt hodně. Jsme něco jako dobré kamarádky, řekla bych.
Skoro každý den chodím nebo Starkovi volám ohledně hledání Stevova letounu. Je to možná patetické a k ničemu, ale naděje umírá poslední a já doufám, že Steve ještě žije.
Sakra vždyť to je to jediné co si přeju! Tak ráda bych si to s ním vyměnila. Proč jsem já hloupá nešla na to letadlo s ním? Steve mi sice říkal, že to musí udělat sám, ale..... Radši bych zemřela s ním než žít bez něj.

Po několika hodinách jsem se šla osprchovat a oblékla jsem si na sebe normální oblečení. Ihned potom jsem vyšla z koupelny a na posteli už seděla Peggy. ,,Tak tady jsi ty loudale." Řekla s úsměvem. ,,Jdeme se projít." Vstala a nabídla mi rámě.
Venku jsme se procházeli parkem a kochali jsme se přírodou.
Teda Peggy, já ne...
Tenhle park je ten kam jsem chodila se Stevem a Buckym, takže jsem jen přemítala smutné i veselé vzpomínky na to co jsme tu dělali.
Když si vzpomenu třeba na to jak Bucky balil holku a u toho narazil do koše, nebo jak jsem spadla do jezera a oni mě museli vytahovat. Rukou jsem si rychle setřela jednu neposednou slzu.
Tolik vzpomínek....

Po pár chvílích jsme si sedli na lavičku. ,,Peggy já nevím jestli to bez Steva zvládnu." Řekla jsem popravdě a složila jsem si hlavu do dlaní. ,,Zvládneš! Copak Steve by chtěl aby jsi celý život truchlila?" Zeptala se vševědoucně. Zakroutila jsem hlavou a dala jí za pravdu. Zhluboka jsem se nadechla a usmála jsem se. ,,Máš pravdu Peggy. Mám na tebe ještě jednu prosbu.'' Řekla jsem nervózně. Peggy kývla ať pokračuju a já jsem si sundala náhrdelník od Steva a dala jsem jí ho do ruky. ,,Co to?" Zeptala se nechápavě Peggy. ,,Potřebuju aby jsi mi ho pohlídala." Víc jsem říct nechtěla, ale pravda je že jsem se o něj bála. Ne jednou jsem ho ze zlosti chtěla rozbít, takže mi ho Peggy dá zpátky až budu v lepším stavu..

O dva dny později

Stark si mě zavolal, kvůli něčemu velmi důležitému.
,,Tak co se děje?" Zeptala jsem se s nadějí v očích. ,,Na letounu Steva byl tesseract, který se vypařil i s nimi a včera jsme ho našli." Řekl neutrálně Stark. ,,A co Steve?" Zeptala jsem se se slzami v očích. ,,Po letounu není ani stopy, je mi to líto Jane." Řekl sklesle a já jsem začala brečet. Přišel ke mně a pevně mě objal. Takhle jsme tam stály ještě dobrou chvíli než nás vyrušila nově příchozí Peggy. ,,Ehm." Odkašlala si Peggy a oba se na nás podívala. ,,Všechno v pořádku?" Zeptala se starostlivě. ,,Jo." Kývla jsem celá od slz. ,,Já už musím, tak se uvidíme třeba zítra." Objala jsem jí a rychle jsem utekla pryč.

Rozhodla jsem se navštívit hospodu mích rodičů. Ano pořád jí vlastním, ale od té doby co mě zajala hydra jsem tu nebyla. Nerada o tom mluvím, ale někdy je to potřeba.
Přišla jsem dovnitř a porozhlédla jsem se kolem. Do očí se mi už podruhé za dnešek nahrnuly slzy. Tak moc mi všichni chybí. Kéž bych mohla vrátit čas.... Jenže to nejde. Od té doby co rodiče zabili je to tady zavřené.

A teď musím zapomenout na svoji minulost a jít dál. Jenže to taky nejde! Já už prostě nevím co mám dělat. Kdyby nebylo těch hydrantů....
Začala jsem přemýšlet o tom co mi tam vlastně dělali. Už déle vím, že se teď mnohem rychleji uzdravuji. Vlastně tak jako Steve. Tomu je taky důkaz ta noha, kterou mi zítra amputují. Ale to by mě tam tak mučili jen abych měla uzdravování? Nevím... Hydra je schopná všeho, ale přeci jen chce moc a uzdravování je výhoda jen pro mě, ne pro ně. Tak co mám za schopnosti? Mám vůbec ještě nějaké?
Mé myšlenky zarazil až můj čich. Začala jsem se pořádně soustředit na to co cítím. Můj bože! Já cítím kouř!
Rychle jsem se začala dívat kolem a opravdu ve vedlejší místnosti začalo hořet. Slyšela jsem kroky, čekala jsem to nejhorší, ale předemnou se objevil on...