Tvůrčí deprese

1 a.m.

V hlavě mám hurikán myšlenek, které hřmí jedna přes druhou. Nespím, nesoustředím se... Pořád dokola myslím jen na ty stejné věci... Jsou podstatné? Ne. Jsou podstatné pro mě? Zdá se, že ano. Jsem zaseklá v kolotoči na mrtvém bodě. Nemohu se z něj vymotat. A když se o to pokusím, vír mě strhne a pohltí nazpět. Má cenu se vůbec ještě snažit? Přestávám doufat... Co má vůbec smysl? Jaký má tohle všechno smysl? Když jediné co, tak se propadám do nekonečné temnoty... Bez jediného záchytného bodu. Kde je ono světlo? Kde je pohádkový princ na bílém koni? Proč nám všichni lžou? Nikdo nás přece nezachrání. Musíme sami... Ale co když na to už nemáme sílu? Co potom?
Chtěla bych se alespoň propadat nekonečnem vesmíru. Proplouvat mezi hvězdami a mlhovinami. Vznášet se jako víla. Cítit se svobodně a šťastná. Létat mezi červánky a snášet se až k tobě. Do tvého vřelého náručí. Do mé jistoty.
Ale když otevřu oči, vše se rozplyne. Vše zmizí a já se opět ocitnu sama... Sama se sebou v potemnělém pokoji, kde mě nikdo neslyší. Ale asi ani být slyšena nechci. Nechci nikomu být na obtíž. Jen ať si všichni myslí, jak jsem šťastná, bezproblémová, silná, zdravá... Jen ať všichni vidí to, co chtějí. Zajímá je, jestli to je pravda? Ne. Chtějí, aby to tak bylo, tak to tak bude. Ostatní člověk zajímá jen, když zapadá do šťastného standardu, že.

Ležím v posteli, s očima dokořán, sleduji strop, stíny a naslouchám nočnímu ruchu. Přemýšlím, jaké by to bylo bdít snění. Ano, chci snít bdění a bdít snění. Nebylo to krásné? Kdyby můj život byl jen sen a mé sny skutečností?
Proč bychom spolu nemohli běžet ke hvězdám? Doletět na Měsíc? Ah ano... Nejde to. Žádné spolu není. Ty tady nejsi. A přesto bychom společně mohli být nekoneční.