Vlčí instinkty

Před hořícím krbem

Počasí několika posledních dní bylo velmi pochmurné. Právě nastával ten čas, kdy se z teplého podzimu stává to nepříjemně sychravé období, které předchází zimě. Lidé začínali ze svých šatníků znovu vytahovat všechny ty tlusté kabáty a pletené šály, co dostaly k minulým Vánocům a kontakt s venkovním světem omezovali na minimum. Nebylo to vůbec na škodu. Jedině díky tomu se mohla Hermiona jednoho brzkého rána nepozorovaně dostat do hlavního štábu, aniž by ji sledovala banda zvědavých mudlů.

,,To jsem já, Hermiona," zavolala zvenčí a třikrát zabušila mosazným klepadlem. Byla zmrzlá až na kost a nepopsatelně se těšila na pořádný hrnek horkého čaje na zahřátí.

Konečně se zevnitř ozvalo pár tichých kroků a v kukátku se objevilo oko s dlouhými řasami. Dveře se otevřely a na prahu stál jeden z členů zrzavé Weasleyovic rodinky. K Hermionině překvapení to nebyla Molly, ale Ginny. Nepůsobila už tak zoufale, jako tenkrát, když se obě čarodějky viděl naposledy. Vytahané tepláky vyměnila za slušivé džínsy a svetr, rozcuchanou hřívu za úhledně zapletený cop. Do tváře se jí zase vrátila barva. 

,,Ahoj,"pozdravila. Tvářila se sice poněkud rozpačitě, asi jako kdyby mluvila s úplně cizím člověkem, ale přesto se zeširoka usmívala. 

,,Ahoj," špitla Hermiona. ,,Byla jsem domluvená s Molly, že se tu během dneška zastavím pro nějaké věci, ale jestli tu není, můžu zase-"

,,Jen pojď dál, čekala jsem tě," ukázala posunkem dovnitř, když se ujistila o kousavém větru, který už se jí skrze otevřené dveře také dostával pod svetr.

Hermiona se znovu ocitla v nepříjemně stísněném domě se spoustou pavučin a obrazů. Nikdy se tam necítila jako doma, přestože tam trávila v posledních letech stále více času. Ginny ale vypadala, že už si tam vcelku zvykla. Obratně se propletla úzkou chodbičkou do kuchyně a z police vytáhla dva keramické hrnky.

Když se před nimi na stole objevily dva šálky čaje, nastalo rozpačité a velmi trapné ticho. Ginny, která byla vždycky výmluvnější, se rozhodla ujmout slova.

,,Ministerstvo pořádá jakousi sešlost  pro zaměstnance a naši tam museli jít oba, prý je to slušnost. Nabídla jsem se, že ti ty věci dám sama. No a... Taky jsem se ti chtěla omluvit, že jsem na tebe tenkrát tak vyjela. Bylo to ode mě-"

,,Ginny, to nemusíš. Vážně ne. Já se nezlobím," mávla rukou Hermiona a opravdu neměla v úmyslu pitvat se v celé té chvilce, která se odehrála u Ginny v pokoji. ,,Jen na to prostě zapomeneme, dobře?"

Rusovláska kývla smířlivě hlavou a hned nato posunula k Hermioně přes stůl kupičku textilu. Byla to spousta různorodého oblečení pestrých barev bijících do očí.

,,Bezva, konečně něco, co mi snad nebude těsné," zaradovala se trochu suše Hermiona a Ginny tím značně pobavila.

,,Už to máš za pár, viď?"

,,Ano, už jen necelý měsíc," povzdechla si Hermiona. ,,Je trochu nepříjemné nevědět, kdy to přijde. Může to být za měsíc, ale taky klidně ještě dnes."

Ginny se na ni podezřívavě zadívala, jako to dělala vždycky, když jí něco vrtalo hlavou.

,,A jak se cítíš?"

,,Jako balon," uchechtla se. ,,Ne, vážně. Je mi fajn," ujišťovala ji horlivě. Její nucený úsměv ale už tak přesvědčivý nebyl.

,,A teď pravdu."

,,Cože?" zatvářila se nechápavě Hermiona.

Ginny ji probodla pohledem připomínajícím rentgenové vyšetření. Přejela si ji od hlavy až k patě a její výraz ani trochu nepřipomínal výraz někoho, kdo by Hermioniným slovům věřil.