„Jsi už připravený, zlato?" zavolá na mě z vedlejší místnosti.
Neubráním se lehkému úsměvu. Je roztomilé, jak se snaží skrýt nadšení. Nadzvednuté koutky úst ale opět poklesnou, jakmile se pohledem střetnu s odrazem v zrcadle.
Nic mi nebylo protivnější, nežli hledět do těch zarudlých očí a baculatých tváří. Nic mě nenaplňovalo větším znechucením. Snad jen fakt, že to vše bylo mé.
Křečovitě sevřu prsty okraj umyvadla a otočím kohoutkem tak, aby nebylo možno slyšet vzlyky nezadržitelně se deroucí na povrch. Všechno je to chyba. Nezasloužím si žít pohodlný život po boku někoho, jako je on. Nejspíš bych měl zemřít. Pokud na to nemám odvahu, tak se alespoň zbaběle schovat. Ne se před ním hraně usmívat a lhát mu přímo do očí.
Nejsem tím, za koho mě má. Pravda je daleko temnější. Mám strach, že by ho vyděsila a nedokázal by ji přijmout, tak tu temnotu neustále zakrývám novými výrazy a pěknými slovy. Se snahou vyspravit vše, co se drolí. Podobně jako malíři vrství barvy na plátno, tak i já zakrývám ty nepěkné odstíny. Nikdo je přeci vidět nechce.
Sáhnu do police a vylovím bílou krabičku od mentolek, jejíž obsah neodpovídal reklamnímu sloganu na ní. Bonbóny skončili na dně koše a nahradily je tabletky podobné barvy. Díky tomu nikdo nemohl mít podezření.
Téměř něžně přejedu po plastovém vršku. Oční víčka mi tíhou mokrých řas klesnou níž a můj život se smrskne na obsah lahve v mé dlani.
Díky slabosti se stala v mých očích silnější chvilková podpora, nežli naděje na budoucí spokojený život. Uvolnění, chlácholení, alespoň částečné pochopení, které slibovala dávka léčiv uvnitř. Stačilo pouze pár sekund na to, aby utlumily bolest cloumající celým mým tělem. Bez váhání vyklepu dvě bíle tabletky a vložím je na špičku jazyku. Bez zapíjení polknu.
ČTEŠ
Do dna
FanfictionMěl jsem ho za anděla, který může odčinit mé hříchy a zahladit všechnu bolest. Nikdy mě nenapadlo přemýšlet nad tím, co se doopravdy skrývá uvnitř. Že je zde důvod, který mu vzal křídla a smazal upřímný úsměv z tváře. Něco, co ukradlo jeho světlo a...
