Není třeba mít u sebe ZLOSIN, život poskládal překážky na trasu sám. Bez dohledu farmaceutické společnosti se sirota vydala vstříc novým zkouškám - snaze vést spořádaný život, nebát se riskovat v hazardu firem, nebo se konečně poddat tomu, čemu osta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Rozhodně to nebylo takové, jak si to představoval. Měl načtená kvanta knih, kde byl polibek popisován jako něco tak nadnášejícího, že byl hlavní hrdina - tady spíše hrdinka, protože se jednalo o Tereziny sbírky - donucen při dotyku rtů pozvednout své tělo na špičky. Netušil, jestli to bylo špatně v něm, nebo zdali se vymykalo tomuto vzorci úplně vše, co chtěl udělat, ale ač se opravdu snažil si tento pocit navnadit, nedokázal to.
Žádný z předchozích polibků, jež mu kroutil vášní svázané rty do rozpačitého úsměvu, v sobě neměl takovou směsici emocí, jako právě tento. I ty se však mísily dohromady slinami, které se při spojení vyměňovaly. Nemohl tak rozlišit své vlastní od těch jeho. Co však věděl přesně, bylo to, že očekávání a obavy cítili oba.
Drobné tělo, které k sobě tiskl v pevném objetí, se třáslo. Ruku se neodvážil z temene sundat - bál se, že kdyby tak učinil, tento nový pocit by skončil. Newt by se odtáhl, sklopil pohled k zemi, už by o tom nikdy nepromluvil.
Dotkl by se mě někdy ještě?
Nikdy nebyl v líbání zběhlý. Od té doby, co se rozešel s Terezou, moc známostí neměl. Vždy se jednalo pouze o jednorázovku po zápase, když šel s klukama z týmu do baru, aby prohru utopili v litrech průznačného alkoholu, a poté zbytky dostali z těla ven žaludečními šťávami a zbytky brambůrků, které si tradičně objednávali. Ta děvčata, která nadšeně vyčkávála u baru, si jej brala do parády - nikdy však k ničemu nedošlo.
Lekl se, když zjistil, že zůstal nehybný. Možná líbal opravdu špatně, možná si uvědomil to, co Thomasovi teprve docházelo.
Tvůj nejlepší přítel, Thomasi. Líbáš se se svým nejlepším přítelem, pomyslel si.
Věděl to. Plně si byl vědom toho, že ty rty nepatřily nikomu jinému než jemu. A - ačkoli bylo úplně nové si to přiznat už jen v hlavě - vůbec mu to nevadilo, snad právě naopak. Otázkou jen zůstávalo, jestli to tak blonďák cítil stejně. Nebo byl jen v šoku, a proto ho nechal, ať si dělá, co se mu zlíbí.
Když už cítil, že by se měl odtáhnout, paže, jež měl ovinuté kolem svého krku, zesílily stisk a přilepily rty zpátky. Nemusel být ani nijak zvlášť bystrý, aby mu došlo, že to tentokrát nebyl on.
Nevědomky se široce usmál. Nemohl říct, že by se mu to nelíbilo. Jak se zdálo, i Newt se nebál sáhnout po novém. Tohle se lišilo od těch letmých polibků na kůži jen do té míry, s jakou vášní je na ni tiskl. Pokud by měl porovnat to, co cítila kůže a co nyní cítil ústy, nacházel by pouze jediný rozdíl - teď mu to mohl skutečně vrátit.
Docházel mu vzduch. Sotva zjistil, že by měl mozek dostat svou dávku kyslíku, červený svět nabíral odstíny šedavé, která symbolizovala nedostatek vzduchu v plicích. Jen nerad opouštěl ty hradby, jež dobyl - ty dvě stěny z masa a té nejjemnější kůže, jakou kdy cítil. Ale pokud chtěl tento pocit zažít víckrát, nadechnout se zkrátka musel.
