The 100: Survivor [pozastaveno]

11.|Bolest a strach na každém rohu

Schody do patra, z něhož už z dálky slyším hrůzné skřeky a syky, beru po dvou, ale díky mým krátkým nohám a velkým schodům vypadám ještě víc nemohoucně a bezradně. Cítím se tak - opravdu vysíleně a psychicky pokoušející hluboké dno.

Víko je otevřené, a tak se rychle protahuju dovnitř. Když se rozhlédnu, z nejednoho výjevu se mi dělá mdlo. Teď se za tu zbytečně strávenou noc v bunkru vnitřně upaluju v ohni. Nenávidím se za tu promrhanou noc, kdy jsem strávila hodiny listováním ve francouzské knížce a další hodiny povídáním si s Bellamym. Cítím se jako ten nejvíce sobecký člověk na celém světě, v celém vesmíru...

"Carmen!" Vykřikne nadšeně Clarke, když si mě všimne stát jak opařenou. Přitáhne si mě do velkého, štěstím vyzařujícího objetí a tou poslední silou, co jí zbyla, mě ještě víc stiskne. Chtěla bych se jí sesypat do náruče, ale nemůžu. Na mé problémy tu není prostor. Nakouknu přes její rameno na maroda. Je celý bledý a na čele se mu viditelně rýsují kapky potu.

"Jasy, já se moc omlouvám. Trvalo to moc dlouho..." Pohlédne na mě a vděčně se usměje. Já přesto netuším, za co si ten vděk v jeho očích zasloužím?

"Ale přišlas," zašeptá do nepřeslechnutelného ticha. Lehce se nad jeho pošetilostí usměju. Jak si mohl vůbec myslet, že bych jej nechala jen tak být?

"Samozřejmě. To bych si ani v nejmenším nedo-"

Náš rozhovor přeruší třetí přítomný: "Musíme ošetřit to zranění," otočím se za Montym. S poškrábanou tváří na mě nekouká s takovou radostí jako ostatní. Možná si to nalhávám, ale jeho oči jako by viděly skrze mě. Stáhnu ze zad batoh a začnu z něj vytahovat potrhané kusy zelených listů, některé s červenými šupinkami na okrajích. Zbytek už nechám radši na Clarke. Je na tom v oblasti medicíny znatelněji lépe. Jasperova zranění nevypadají moc dobře, naopak, bílé vlásky se mu roztahují už po půlce břicha. Pevně stískám jeho ruku. Kouká na mě skleněnýma očima. Jsou poměrně děsivé. Někomu by mohlo přijít, že oživujeme mrtvolu. Po pár vteřinách, co látka uvolňující se z rostlin, začne působit, Jaspera popadne neuvěřitelná vlna hormonu bolesti - ani nevím, jestli takový hormon existuje, ale bylo to hodně silné a hlavně hlasité. Jeho tělo se napíná jako luk a z úst mu stékají napěněné sliny.

"Drž ho, ať si neublíží!" Křikne Clarke. V ten moment se kousek od nás objevuje Bellamy a zavírá víko.

"Co to děláš?!" Vřísknu po něm. Momentálně mi při každém pohledu na něj naskakuje husí kůže. Tolik vzpomínek se mi vlivem jeho chování vrátilo. Tolik šrámů se znovu otevřelo a já jsem tu na Zemi sama. Nebo ne, nejsem sama, ale jako bych byla...

Z myšlenek mě dostane až to, že se Jasperovo tělo zase uklidní. Leží na podlaze stále nehybně, ale aspoň si sám sobě neublíží. Bell tam stále jen tak stojí a s vykulenýma očima pozoruje celou situaci.

"Musím odejít. Promiň." Řeknu ke všem přítomným. Clarke mě doprovází pohledem až k Bellamymu. Cítím ten pohled plný nepochopení a zároveň obav. "Ustup." Poslechne, a dokonce nabídne pomoc. Němě ji ignoruju a rychle se sápu pryč. Vyběhnu na čerstvý vzduch a přímo se svalím do suchého písku. Koukám zpříma před sebe a pozoruju vznášející se obláček prachu vzniklý mým přičiněním. Mlčky pozoruju, jak se podle chuti větru mění jeho směr a tvar.

"Vypadáš strašně, Car," ucítím něčí ruku na mých zádech. Celá se opět zachvěju, ale je to to jediné, čeho jsem momentálně schopná. Potřebuji se nutně spojit s Archou. Opravdu nutně potřebuji doktorku Griffin. "Carmen, jsi v pořádku?" Je to Finn. Nese v ruce láhev vody pro Jaspera a hlavní ošetřovatele. "Zasloužíš si pořádný odpočinek. Měla by ses jít vyspat." Neodpovím. Zvednu se na roztřesené nohy a bez náznaku zájmu o jeho rady se rozejdu ke svému stanu. Doprovází mě pohledem. Každý na mě kouká. Každý se ptá, co se stalo.

_______________________________________________________________________________

Pouhých 659 slov, ale vážně, vážně jsem se snažila, aby to mělo aspoň hlavu a patu. Bohužel je to takový spíše výkřik do prázdnoty, což vám hodlám v příštích dílech kompenzovat - doufám... budu se snažit :D

A teď budu děkovat: prvně samozřejmě vám, co to čtete a komentáři, které se objevily u minulého díla mě dokopáváte k pokračování, potom též vaší trpělivosti, protože to byla váááážně dlouhá promlka a samozřejmě nejvíce tomu někomu, kdo mi dal dost síly složit maturitu, abych se mohla opět vrhnout na psaní.

Už se těším, jak se to bude vyvíjet - sama totiž plánuju za pochodu...

Tak u příštího dílu,

Sissi