Does Exist a Justice? (Nouis)

11. It doesn't have to make any sense at all

  Posbíral v sobě všechnu kuráž. Ani nevěděl, co jej pohánělo k dělání kroků, nejspíše to byla neuvěřitelná zuřivost, díky které se mu literárně vařila krev v žilách, přímo běsnění obrovské příšery z bažin. Už odmítal být pouze jen otloukánek, člověk, který se bojí udělat krok do tmavé a prázdné uličky nebo nedokáže říct svou myšlenku nahlas, protože se bojí reakce.

On to nevzdá... Možná totiž konečně našel něco, za co by mohl bojovat. Vždyť přece možnost dát někomu lásku a přijmout ji od něj taktéž, to za to stojí, ne?

A on s největší pravděpodobností zamilovaný byl.... do Louise.

Začínal si to uvědomovat čím dál tím více, bylo to jediné možné vysvětlení. Protože vždy, když byl s ním, se cítil, jako kdyby byl v jiném světě; někde, kde slovo bolest prostě neexistuje. Byla to taková jiná dimenze, ale ne v hororovém smyslu, spíše pohádkovém; vše se najednou rozjasnilo a svět byl hned hezčí. Vše najednou dávalo smysl a on si připadal jako ten nejšťastnější člověk na světě, i když s ním často řešil svoje rány, které sice dost bolely, ale stále se nevyrovnávaly auře štěstí, jež okolo sebe Louis neustále nosil a často do ní obmotal i jeho.

Možná že si přeci jen uvědomíme, že se o někoho staráme tak moc, že bychom jej mohli mít rádi či dokonce milovat, až když hrozí, že ho ztratíme...

Odhodlaně otevřel dveře od Louisovy cely, ale hned na zápraží narazil do velmi nenaloženého Thomase, jelikož se s jeho spoluobyvatelem cely zase hystericky pohádal. Vlastně už ani nebylo dne, kdy by se ti dva nepohádali, vždy křičí strašně dramaticky a nahlas, takže už k nim museli několikrát přiběhnout dozorci. Jediné jejich štěstí bylo, že se nikdy neporvali, to by to odnesli blbě. Oba.

Niall k němu vzhlédl, protože byl opravdu o hodně vyšší, a celá jeho bojovná stránka byla pryč. Mohl za to na sebe být naštvaný, jak chtěl, ale nic to nedokázalo změnit. Patřičně v sobě nemá dostatečnou důvěru, aby se mohl postavit i tak na pohled hrůzostrašnému člověku, jako je Thomas. Stačilo by, aby jej pouze natlačil na dveře nebo zeď a zhroutil by se úplně. Ano, mohl chtít být silný, jak chtěl, ale jakmile se to přeneslo do reality, stal se pouze křehkým.

Naštěstí pro něj Thomas spolkl hrubou nadávku, namísto toho jej pouze poodstrčil a s hlasitým funěním, možná i mírným vrčením, odešel a snažil se, aby to mělo co nejdramatičtější efekt. Což se mu docela podařilo, jelikož Niall za ním ještě nějakou tu chvilku hleděl s ústy v perfektním tvaru O.

Až po dalších pár okamžiků si uvědomil, proč přišel a znovu se obrátil k Louimu. Ten seděl na posteli v tureckém sedu a šokovaně pozoroval vzniklou situaci. Neočekával to, Thomas se snaží postrašit i jeho kamarády, tak proč to sakra neudělal Niallovi?

Ne, že by nebyl rád jen... mu to přišlo naprosto divné a nezvyklé, jeho spolubydlící je příšerný hromotluk a libuje si v postrašování ostatních.

Vyvolalo to v něm ovšem jisté pochyby, zda teď blonďák s pláčem či křikem neuteče.

"Ahoj." A s tímto prostým slovíčkem mu brada klesla ještě níže. Ten zvučný, ale hlavně šťastně znějící hlas se silným irským přízvukem, rozverný úsměv pohrávající si na blonďáčkových rtech, jejichž spodní ret byl ihned skousnut, ty plápolavé jiskřičky jakéhosi vzrušení či nesmírné radosti zračící se v jeho nebesky modrých očí... už byl díky němu zase mimo! Vůbec nic nechápal, ještě před pár hodinami to vypadalo, že se dostali zpět na začátek, a najednou se usmívá, jako kdyby ho propustili z vězení! Tipoval jej hned od začátku na melancholika, ale že je až takhle labilní, to netušil.

Bojoval s myšlenkou, jež mu nabízela, že se opravdu jen potřeboval déle prospat, protože moc dobře věděl, že tohle pravda určitě není.

Proč si vlastně Niall nervózně skousl ret? Snažil se zakrýt jednak jeho nově uvědomělou slabost pro něj, ale také svoji nervozitu. Protože teď již věděl, že když se na něj bude dívat, už to nebude jako dříve. A bude si muset dávat setsakramentsky dobrý pozor, aby Louis na city, které k němu chová, nepřišel.

Ano, může říci se stoprocentní jistotou, že se do něj začíná zamilovávat, protože ten úsměv, který po něm právě teď hodil, mu definitivně udělal z kolen želé. A když to doprovodil ještě o "Ahoj," s jeho doncasterským akcentem, přišlo to Niallovi zatraceně sexy. Samozřejmě byl zaskočen svou reakcí, zajímalo jej, zda za tohle jeho chování může vztek, nebo když si přiznal, že k Louisovi nejspíše chová jisté city, tak... že už mu automaticky brány jeho pevnosti spadly, tudíž dává možnost staršímu vstoupit do nevyplněného místa v jeho srdci.

Může celou jeho dobrou náladu způsobovat prostinká zamilovanost, nebo co to vlastně je?

Další jeho kroky byly ovšem ještě daleko nečekanější; jeho úsměv se rozzářil, rozeběhl se, odrazil se nedaleko postele a skočil mu do ní a ihned jej sevřel v medvědím objetí. Louis, naprosto nejistý tím, co by měl udělat, mu objetí opatrně oplatil a začal si to taktéž užívat.

Objetí bylo pro oba krásné, hezky měkké a komfortní.

A to ještě nevěděli, že tento večer se bude schylovat ještě k něčemu jinému...