Does Exist a Justice? (Nouis)

20. Let the pain remind you hearts can heal

  Louis zapomněl, jak svoboda vypadala, poněvadž ve vězení strávil pár roků, že ta svého vlažného kroku při cestě k autobusové zastávce na rohu ulice vykouzlil na své tváři široký úsměv, tudíž vypadal tak trochu jako Alenka v říši divů. Ten jej však přešel ve chvíli, kdy do něj strčil první člověk, vyšňořený černým sakem, bílou košilí a černými společenskými botami s právnickou aktovkou, ve spěchu a ani se neomluvil. Uvědomil si, že to byl pořád ten samý šílený svět naplněný závistivými, nepřejícími, škodícími, vypočítavými lidmi, kteří se bláznivě honí za svými ideály, přičemž zapomínají, že v realitě není nic dokonalé. A přesně takovýhle lidé mohli za to, že teď Niall seděl.

Těch pár drobných, co mu v peněžence zbylo, mu bohatě vystačilo na zaplacení městské dopravy, neboť pěšky se mu nechtělo, když jen autobusem cesta k Zackově rodině trvala bezmála 30 minut. Takto dopoledne v autobuse téměř nikdo nebyl, přesto se Louis usadil na jednu z dvojsedaček nejvíce vzadu na stranu, která byla totálně ve stínu, a pozoroval dění kolem. Naproti přes uličku seděla vrásčitá paní ve věku 50let, snědší, bronzové pokožky s mastnými mahagonovými vlasy svázanými do drdolu a neslušivými, ostrými, modrými stíny. Na dojmu jí nepřidával ani přísný výraz v obličeji, ani ošuntělé, rozdrbané černé kalhoty z levné látky, ani černé boty, jímž se odlepovala pravá podrážka. Na klíně jí spočívala narvaná Tesco taška, která téměř praskala ve švech, již si pevně přidržovala.

V přední části prostředku veřejné dopravy se odděleně nacházelo pár postarších lidí, většinou v raném důchodovém věku, avšak jediný hluk v podobě hlasité konverzace za jízdy pocházel od mladíků v Louisově věku, jež postávali u druhých dveří, přičemž každý se jednou rukou přidržoval za kovovou tyč, která umožňovala dveřím otáčivý pohyb.

"Ti řikám, že je to nějaký divný. Denny odmítl třetí chlastačku v řadě. Ti řikám, že je v tom ta jeho holka. Asi jí naštěkal do boudy," pronesl menší z dvojice - i tak měl minimálně metr osmdesát-pět - s kamennou tváří a lehce ublíženým hlasem. Louis zaznamenával jejich konverzaci jen jedním uchem, měl důležitější starosti než nějakou zbouchnutou kočku. Jak to Niall asi (ne)zvládal?

"Nebo někdo jiný," ušklíbl se ten druhý, vyšší, snědší a zarostlejší. Takhle vznikají pomluvy, vážení.

"No, nechtěl bych za to být zodpovědný tak jako tak," uchechtl se 'prcek' a zvedl volnou ruku v obranném gestu. Donutilo to se zasmát i jeho společníka, který k tomu všemu zaujímal tak trochu skeptický postoj.

Louis se ale cítil zodpovědný za Niallovu lásku. Protože milovat někoho je jedna věc, ale když mu on svěřil své srdce, tak musel očekávat, že se o něj Louis bude opatrně starat. A toho se Louis opravdu nejvíce obával, že mu nějak ublíží. To by si Niall nezasloužil.

A proto si musel neustále opakovat, že tohle všechno dělal pro něj. Že na konci tohohle všeho bude Niall v pořádku a šťastný.

Rodina Doublerových bydlela ve svítivě žlutém, panelovém domě v sedmém patře. Louis zde již několikrát pobýval, tudíž zase tolik nebloudil, Zack mu dodal téměř dokonale popsanou cestu. Lehce dezorientovaně shlédl řadu paneláků, jež čítala 8 vchodů, než vystoupal tři schody k tomu správnému, třetímu zprava. Přešel ke zvonkům a jméno Doublerovi jej hned trefilo do očí, poněvadž bylo nadepsané černým písmem na bílém papíře na tom nejvyšším tlačítku. Opatrně na něj zatlačil a několik vteřin vyčkával.

"Ano?" ozval se ženský, poměrně hluboký hlas, o kterém Louis bezpečně věděl, ke komu ho přiřadit. Zackova maminka. Okamžitě se mu na ní vybavila vzpomínka, doufal, že zůstala pořád stejná. Vzpomínal na její temně fialové vlasy, zastřižené nakrátko, váčky pod jejíma vřelýma, čokoládově hnědýma očima, korpulentní postavou, jíž ještě podtrhovala obtaženými tričky. Ovšem to na ní nebylo to nejdůležitější, hlavní, pod celým tím zevnějškem, bylo neuvěřitelně dobré srdce, kterým disponovala.

"To jsem já," vyžbleptnul Louis připitoměle. U ní mohl nalézt útěchu a úkryt skoro každý. Její dva synové, jež by společnost asi označila za delikventy, jejich kamarádi a nejbližší příbuzné, ztracené duše. Důvěřovala i v sebebeznadnější případy.

"No konečně," vydechla úlevou, avšak se stopou pokárání. Do vteřiny se ozvalo bzučivé zvonění, které bylo velmi podobné tomu ve vězení, když jej propouštěli. Zatlačil do poměrně těžkých, chladivých na dotek dveří a rázem se ocitl v mezipatře. Sešel několik mramorovaných schodů dolů poněkud skákavým krokem, v suterénu si ihned zmáčknutím tlačítka, pod nímž se nacházelo 10 pravidel bezpečnosti, přivolal ze čtvrtého patra výtah a nervózně vyčkával, bubnovaje do oprýskané tyrkysové kovové konstrukce.

Výtah byl starý, asi šlo o samotný zázrak, že byl vůbec schopen fungovat, a cestou do třetího patra vydával neustálé zvuky podobné startující babetě, až to Louise donutilo litovat, že se nevzepřel své lenosti a nešel pěšky. Natisknul se zády na stěnu výtahu a modlil se, aby to všechno přežil ve zdraví.

Dveře bytu 3+1, který se ve třetím patře nacházel ze tří bytů nejvíce vpravo, byly již otevřené a vedle nich stála Daphne, přesně jak si ji Louis pamatoval. Hlavně díky ní a Zackovi to zvládnul, když ho rodiče zavrhli. Její zářivý úsměv zhasínala snad jen vráska starostlivosti.

"Po'ď sem, Lou," usmála se a nedočkavě po něm chňapla, aby si ho přitiskla na objemný hrudník. Louis si zhluboka přičichl k jejímu ostrému parfému, který jí byl však tolik vlastní, a silně ji zmáčknul.

"Jak se máš? Všechno dobrý? Krmili tě tam dost?" dělala si starosti, zatímco si odtáhla a zavedla ho s sebou dovnitř, zavírajíc za ním nepříliš něžně dveře. Na maličké a uzounké chodbě se vyskytoval pouze botník a několik dřevěných háčků s vyrytými ornamenty zatlučených do zdi na pověšení bundy. Přesto hromada bot byla naházená na menším koberečku před botníkem a věšáky už teď téměř praskaly pod náporem množství bund.

"Co Zachary? Nic se nestalo?" Zkoumavě si ho prohlédla při chrlení svých otázek, a když Louis zavrtěl záporně hlavou na náznak, že se nic důležitého nestalo, protáhla ho skromnou kuchyňkou ke koupelně. Louise do nosu udeřila lahodná vůně domácího jídla, něco smaženého na pánvičce, ale on to jen přešel pohledem, neboť byl až příliš ztracen v myšlenkách.

Zastavila se před dveřmi od koupelny a založila ruce v bok. "Na pračce máš nějaké starší oblečení po Zackovi, snad ti bude," protože Louisovi chyběla jedna celá hlava k dorovnání Zackovy výšky, "tak ze sebe dostaň to vězení. Oliver už taky dorazil. A my si taky musíme popovídat, miláčku," vrazila mu polibek, který zanechal rudý obtisk, na tvář, přičemž obě tváře zmáčkla rukama.

Louis vstoupil do malé místnosti, ihned za sebou zavíraje dveře. Když se otočil, tak málem vrazil do zmiňované pračky, přes kterou bylo úhledně přehozené slíbené oblečení. Metr a půl nad ní visela polička s různými kosmetickými přípravky, jež Louis naštěstí nikdy nebude potřebovat, neboť na to by musel změnit pohlaví. Dále zde byla malá ulička asi 20 centimetrů široká mezi pračkou a umyvadlem, ještě o několik pár centimetrů se nacházela vana s rantlem plným pěn do koupele a sprchových gelů. Louis sice preferoval sprchování se, ale nebyl v pozici výběru. Už tak vděčil Daphne za hodně.

S malým povzdechnutím zašpuntoval vanu, zapnul horkou vodu a nalil do ní trochu jahodové pěny na koupání. Rychle vysvlékl své oblečení, které nechal pohozené na zemi, a vlezl si do pozvolna plnící se vany.

Až teď ho ta situace doběhla, až teď si dovolil naplno se rozplakat. Slíbil si, že bude pro Nialla silný, ale... i on byl jenom člověk, člověk s chybami a nedokonalými rozhodnutími, tak aspoň jednou chtěl udělat něco správně. Neustále si ve vzpomínkách vybavoval jeho modré oči, které na něj hleděly vždy s takovou oddaností, toužily po někom, kdo by je měl nadevše rád. A Louis vlastně prahl po tom samém, chtěl být pro někoho dostatečně dobrý, aniž by musel tvořit perfektní dojem, protože to zkrátka nebyl on. Chtěl milovat a být milován.

A Niall... bože, jak toho kluka miloval!