Obyčejná holka ✔️

// Část 6. Cestou necestou \\

Jeli jsme autem. Čekala nás asi tříhodinová cesta. Řídila paní Hallová. Max seděl na místě spolujezdce. Uprostřed seděla Lola. Za řidičem Sam a já za Maxem.

Snažila jsem se usnout. Fakt snažila. Opřela jsem si hlavu o okno. Cesta byla hrbolatá a já se hlavou bouchala o dveře. Fakt příjemné.

,,Nespi, budeme si povídat," začala se mnou třást Lola. Na povídání nemám vůbec náladu. Jsem ospalá.

,,Lolo, nech mě spát," odporovala jsem jí. Dost unaveně jsem si zívla.

,,A co když bych vám řekl dvě zprávy?" otočil se na nás Max zepředu. Na tváři si pohrával s širokým úsměvem. To bude velké.

,,A hádám, že jedna z nich je špatná," protočil očima Sam. Dobrý, Same, nemusíš kazit Maxovu náladu.

Max se na vteřinku zamyslel. ,,Jo, ale ta druhá dobrá. Která dřív?" dodal nakonec přeci jen šťastně a přetočil se na nás dozadu úplně.

Mrkla jsem na Lolu. ,,Dobrou," řekly jsme sborově a Sam jen přikývl.

Max si odkašlal. ,,Mám řidičák!" vykřikl radostně.

Začali jsme se radovat i my. ,,Woow, bráchoo!" vykulila oči Lola. Křičeli jsme na celé auto.

,,A teď historky," křičela Lola. Byla totálně nahypovaná.

,,A jaké?" ptala jsem se ostatních. Reálné, vymyšlené, strašidelné, vtipné, a nebo si prostě jen povídat.

,,Co třeba, kdybyste nás zavedli do děje s vaší babičkou?" navrhl Sam a hlavu naklonil na stranu. Vypadal tak děsně roztomile.

,,Tak fajn, ale já začnu. Přece jen jsem tam strávil víc dní než Lola. A hlavně, mám jednu historku, o které musíte vědět," ujal se slova Max. Nikdo neprotestoval. Mluvil dost přesvědčeně, takže by nikdo ani protestovat nemohl. Všichni jsme napjatě nastražili uši a pozorně poslouchali.

,,Psal se rok 2010, když mi bylo pouhých osm let a já jel přespat jako každý rok k babičce. Neviděl jsem v tom žádný problém, proč taky?"
začal vyprávět Max až dost přehnaně vážně. Spíš to vypadalo, jako kdyby četl nějakou knížku.

,,Hele, trošku mírni tu vážnost a spisovnou češtinu," zasmála jsem se a rozcuchala mu vlasy. Hodil po mě mrzutý výraz, se kterým si samozřejmě upravil vlasy, ale potom pokračoval v historce.

,,U babičky se mi vždycky líbilo. Měla velkou zahradu a vybavenou půdu. Mohl jsem si hrát, jak dlouho jsem chtěl. Jenže, když jsem ten den přijel, babička mě přivítala s ohněm v očích. Zeptal jsem se, co se jí stalo. Ona mě zavedla do obýváku a vytáhla album. Ukazovala mi fotky svého dětství. Viděl jsem ji jako miminko, jak nastupovala do školky i školy. Potom přes střední, pubertu i skauta.

Vyměnila album. Ukázala mi jednu stejnou fotku a pod ní následovala fotka s dědou. Od svých 17 let s ním začala žít. Snad nikdy se nehádali a byli spolu až do teď. Koukal jsem se pozorně dál.

Viděl jsem každý jejich výlet, potom jejich děti, viděl jsem jak stárnou a jak jdou do důchodu. Viděl jsem celý jejich krásný život. Uvědomoval jsem si, že stárne jen vzhled prarodičů. Protože jejich láska ke druhému neslábla.

Babička pak definitivně zavřela album a řekla mi, abych jí následoval. Šli jsme přes celou ves až na úplný konec. Došli jsme na hřbitov a mě se ten výlet přestával líbit. Babička se koukala vážným pohledem a ukázala na ten nejkrásněji nazdobený hrob. Nechápal jsem to. Kam šel děda?

Viděla, že jí nerozumím a tak se posadila. Začala mi vyprávět znovu ten příběh, který jsem si prohlédnul na fotkách. Zakončila ho větou, na kterou nikdy nezapomenu. Řekla -"

,,Dáme si chvíli pauzu, vystupovat!" zakřičela paní Hallová a prudce zabrzdila auto. Tím přerušila Maxovu historku a naše napětí.

,,Mami!?" zakřičeli na ni Lola a Max naštvaně.

,,Co?" koukla na ně tázavým pohledem, jako kdyby vůbec nevěděla, že přerušila Maxe. Udělala to naschvál, to je samozřejmé.

,,Vystupovat, potřebuji na vzduch," popoháněla nás ven z auta. Vypadalo to, jako by hořelo a ona byla hasič a zachraňovala nám životy. Jenže ona se namísto toho snažila rozehnat poslední slova Maxovy historky.

,,Ale nám je dobře," protestovala Lola ruce založila na hrudi.

,,Sluníčko, ale já jsem řidič," vysvětlila paní Hallová a vystoupila z auta jako první. Poslechli jsme a vystoupili jsme si taky. Zastavila nám na náměstí a mě hned napadlo, kde nám to Max může dopovědět.

,,Lolo, můžeme se na chvilku vypařit? Vadilo by to? Vím, kde to může Max dopovědět," šeptla jsem jí do ucha s dost navnaděným hlasem. Chtěla jsem to slyšet.

,,Domluvím to," usmála se Lola a vydala se k mamce. Začne velké přemlouvání.

,,Kam jde?" přišel ke mně Max. Ruce v kapsách svých oblíbených tepláků a mikinu přes hlavu.

,,Domluvit, aby jsme mohli jít někam, kde nám to dovyprávíš," usmála jsem se na něj až přehnaně široce.

,,Fajn, to beru," usmál se taky.

,,Domluveno. Za chvilku prý máme přijít," vrátila se k nám Lola s pyšným výrazem. ,,No, takže tomu dávám tak hodinu, dokud nám nevybuchne mobil zmeškanými hovory a potom desetiminutové kázání o slušném chování," dodala s kapkou smíchu v hlase.

,,Kam jsi to chtěla jít?" vyzvídal Max, když se k nám připojil i Sam.

,,Do čajovny," řekla jsem vážně, ale s úsměvem. Sam s Maxem vyprskli smíchy. ,,Co se smějete? Myslím to vážně," zkřížila jsem ruce na hrudi a zpražila oba dva pohledem. Tlemili se jako koně.

,,Však je to dobrý nápad, jdeme," stála při mně Lola. Úsměvem jsem ji poděkovala, ale ani nevím, jestli to zpozorovala. Chytila mě za ruku a vlekla do jedné hezké čajovny, která stála pár metrů od nás. Klukům nezbylo nic jiného, než nás následovat.

Vybrali jsme si stůl s nejvíce polštáři a spokojeně se usadili. Pak jsme si objednali každý svůj čaj podle svých představ.

,,Tak a povídej," rozkázala jsem Maxovi s úšklebkem na tváři.

— — —

Ahoj, další díl je venku. Jak si myslíte, že bude pokračovat Maxova historka? Házejte vaše teorie do komentářů. :)
Claire <3