Obyčejná holka ✔️

// Část 3. Hodina fyziky \\

Škola pokračovala nezáživně až do poslední hodiny. Nastala fyzika, kde se měl psát test. Už mi to sice Lola jednou vysvětlovala, ale pořád jsem z toho byla nervózní. Fyzika je zlo!

,,Lolo, Lolo!" křičela jsem a běžela jsem k ní. Na lavici jsem praskla sešit a zběsile jsem na ní hrnula všechny možné informace o jaderné elektrárně, co mě zrovna napadaly. Polovinu jsem řekla na jeden nádech.

Koukala na mě a dost těžko zadržovala smích. ,,Skvělý, ale už si to neopakuj, nebo to do písemky zapomeneš," zavřela mi sešit a hodila ho zpět na moji lavici. Ona totiž sedí v poslední lavici v řadě u dveří. Já ve třetí lavici prostřední řady.

,,Fajn, ale není to málo informací?" ujišťovala jsem se nervózně. Fyzika byl opravdu předmět, který jsem neuměla a při každé písemce jsem byla nervózní jako sáně v létě.

,,Neboj se, je toho až až," uklidňovala mě dál a vrazila mi do ruky čokoládovou tyčinku. Na co mi dala čokoládu? Já se potřebuju učit fyziku a ne jíst.

,,Co s tím mám dělat?" ptala jsem se nechápavě.

,,Co asi můžeš dělat s tyčinkou čokolády? Jindy by ses nestihla ani zeptat a už by jsi šla vyhodit obal. Čokoláda je na nervy, pomůže mi tě uklidnit," nadzvedla obočí. Měla pravdu, jsem žrout a kdyby teď nebyla fyzika, snědla bych ji.

,,Promiň, ale," kousla jsem do tyčinky. ,,fyzika je zlo!" mumlala jsem s plnou pusou, ale na poslední tři slova jsem dala obrovský důraz. Tohle bylo moje heslo a Lola se mu vždycky jen smála. Sama měla jedničky snad ze všeho.

,,Je neslušné mluvit s plnou pusou," přišel k lavici Nico a hned mě napomenul. Co si vůbec dovoluje mi něco kázat? Hlavně jak to vůbec slyšel? On nás jako poslouchal?!

,,Je neslušné poslouchat cizí rozhovory," odsekla jsem mu nazpět dost pichlavým hlasem. Nevím, kde se to ve mě vzalo, ale nechtěla jsem si to nechat. Musela jsem se své vlastní kuráži usmát.

,,Wow, najednou nějaká drsná. Jak že se to jmenuješ?" usmál se a sundal si brýle. Řekl to tak mile, nepřetvařovaně.

,,Teresa," řekla jsem mu konečně něco přirozeným, nerozklepaným hlasem. Koukala jsem se mu do očí, protože jim nešlo odolat.

,,Neříkají ti náhodou Tess?" zamyslel se. Zarazilo mě, že se na to zeptal. No co, řešit to nebudu. Třeba měl nějakou ex, co se jmenovala stejně.

,,Náhodou říkají. A běž, musím se naučit fyziku," odstrčila jsem ho od lavice. Já sáhla na Nicolase Clarka a odstrčila ho od sebe. Jo, tak z toho plynul jen a jen skvělý pocit a odvážný čin. Kluci z něj mají respekt už teď a holky si ho naopak dost vážou k tělu. Zasmál se a odešel.

,,Já zírám," vykulila na mě oči Lola.

,,Proč?" zeptala jsem se spíš proto, že jsem chtěla slyšet od ní, že jsem nebyla za stydlína.

,,Myslela jsem si, že když mluvíš s někým, kdo se ti líbí, jsi nervózní. Ale tohle? Byla jsi skvělá," líčila mi překvapeným hlasem a úsměvem na rtech.

,,Taky se divím, ale role stydlína mě už přešla," pokrčila jsem rameny a zasmála se.

Zazvonilo na hodinu. Fyzika, sakra! Sedla jsem si do lavice. Seděla jsem jako obvykle se svým spolusedícím Mattym. Sedíme spolu snad v každém předmětu. On byl totálně klidný. Zato já byla nervózní jak sáňky v létě. Klepala jsem se, podupávala jsem si nohou, jen ať u to mám za sebou.

Učitelka vešla s písemkami v ruce. ,,Dobrý den, žáci," pozdravila nás úsměvem zla. Neměla jsem ten úsměv ráda. Vždycky nás varoval, že na písemku nezapomněla.