Mother Nature [Příběh První]

Část 1. Začátek začátku

Život je jedna velká záhada.
Myslíte si, že ho dobře znáte.
Znáte každý kout, každý záhyb.
Ale jedno znát nemůžete.
Osud.
To slovo o čtyřech písmenkách je zákeřnější, než si myslíte.
Také jsem nevěřila.
Nevěřila jsem, jakou má moc a drzost.
Ale teď, když na to vzpomínám, jenom si opakuju: kéž bys tak tušila.
A já netušila, že mi osud změní celý život.

Líně jsem si balila věci do batohu a že to byla pořádná makačka.
Se zapnutím posledního centimetru  batohu jsem si těžce oddechla.
Ponaučení.
Vždy si bal věci den předem.

Kdo vůbec dostal ten nápad na výlet do lesa?
Nechcu říkat, že les Hook by byl nějak špatný.
Naopak, překypoval nádherou ať už bylo léto či zima.
Vždy z něj vyzařoval klid.
Přesto jsem nedokázala pochopit, proč si učitelé vybrali tento les pro lepší seznámení.
Proč jsme se nemohli seznámit normálně v nové třídě. Tak, jak to normální lidé dělají.
Klást si otázky bylo ale mnohem jednoduší než získat odpovědi.
Očima jsem zabloudila na hodiny, které mi prozrazovaly, že mám jen pár minut, než autobus, který nás měl přivézt na dané místo, odjede od školy.
Za pár minut.
A já ležela na své posteli.
Ve vteřině jsem stála na nohou a běžela ke schodišti.
Chvála bohu za zábradlí.
Bez problému a lehkostí jsem se po něm svezla až dolů.
Konečně se ty pády vyplatily.
Přiběhla jsem ke dveřím a ve spěchu jsem nazula tenisky.
Na tkaničky nebyl čas.

,,Hannah! Tady máš svačinu."
Málem bych zapomněla.
Vzala jsem papírový sáček a děkovně se usmála na mamku.
Co bych si bez ní počala.

,,Měj se mami!" Stihla jsem zařvat těsně před tím, než se vchodové dveře zavřely a já se ocitla na ulici.
V duchu jsem se smála tomu, jak teď asi vypadám.
Chvála bohu, že bylo brzo ráno a na ulicích se ještě nikdo nenacházel.
No neříkejte, že byste se nesmáli holce, která běží v nezavázaných botách, se svačinou v ruce a rozcuchanými blond vlasy.
Gumička na ruce mi zajišťovala, že tak hrozně to vypadat snad nebude, až si ji dám do vlasů.
Ale pochybuji, že gumička napraví můj ztracený čas.

                        ***

Stála jsem schovaná za autobusem, jako v nějaké počítačové hře, kde musíte zastřelit své protivníky, abyste vyhráli.
Učitelka netrpělivé stála kousek od dveří autobusu a někoho vyhlížela.
Hádejte koho.
Ano, tebe Hannah.
Pověst vzorné žačky si budu asi hodně dlouho budovat.
Můj první plán zněl, že vezmu kámen, který se shodou náhod nacházel hned vedle mě.
Hodila bych ho někam do prostoru, učitelka by uslyšela zvuk a šla by za ním.
Tento nápad vydržel tak tři sekundy.
Ne, určitě míň.
Uvědomila jsem si jak, debilně by to muselo vypadat.
Navíc teorii, že se nacházím v nějaké počítačové hře by to jen potvrdilo.

Druhý plán zněl... školník?
Školník, co šel právě za učitelkou.
Jo proč ne.
Plán B byl na světě.
Netrvalo dlouho a ti dva si padli do řeči.
Ať už to bylo cokoli, náhoda, štěstí nebo zázrak, děkovala jsem tomu.
Jeden krok stačil k tomu, abych už jednou nohou stála ve dveřích autobusu.
Vplížila jsem se dovnitř s vítězným úšklebkem.
Ten hned ale zmizel, když se všechny pohledy v autobusu přesunuli na mě.
V ten moment jsem si už nepřišla, jako v nějaké střílečce.
Teď jsem si připadala jako vrah.
Sériový vrah, který zabil padesát lidí.
Mučil je a následně vykuchal.
Tak moc se ty pohledy upírali na mě.

Zelené, modré, hnědé a různé smíšené.
Došlo mi to.
Čekali na mě.
Nahodila jsem falešný úsměv a prošla uličkou k posledním volným sedadlům.
Jak pitomě jsem asi musela vypadat.
Gumička ve vlasech mi asi na kráse moc nepřidala.
Když jsem procházela již zmíněnou uličkou, cítila jsem se nahá pod všemi těmi pohledy.
Konečně jsem se dostala někam doprostřed prostoru autobusu.

Obě sedadla byla prázdná.
Nevím jestli to bylo štěstí, že vedle mě nebude nikdo sedět a nebude se ptát na otázky tipu... kde si byla nebo víš jak dlouho jsme na tebe museli čekat?!
Na druhou stranu, mohl tu sedět někdo příjemný, někdo s kým bych si hned padla do oka nebo do řeči.
Nestala se ani jedna možnost.
Cítila jsem, jak se mi každý dívá do nejtemnějších koutů duše, i když to bylo zhola nemožné.
Rači jsem už dál neuvažovala nad tím, jestli mám já vlastně štěstí nebo smůlu.
Prosto jsem sebou doslova na tu sedačku dopadla.
Ve vteřině jsem pochopila, jak špatný nápad to vlastně byl.
Sedačka trochu zavrzala.
Zvuk tak tichý se v ten moment zdál, jako hlasité zemětřesení.
Sedla jsem si k oknu, co nejdál od té uličky.

Právě v čas, abych viděla jak učitelka míří ke dveřím autobusu.
Nakonec to byl její hlas, který přerušil nekonečné ticho.
,,Bohužel už musíme vyjet. Slečna Sparksová se ani neuráčila omluvit..."
,,Já jsem tady,"  zakřičela jsem a zvedla ruku, abych vyvedla učitelku nebo kdo to vlastně byl, z omylu.
,,Slečna Sparksová?" zeptala se, jako bych jí to před chvílí neřekla. Vůbec jsem ji přes všechny ty sedačky neviděla a tak jsem odpověděla kamsi před sebe.

,,Ano, to jsem já," odpověděla jsem rozpačitě. Čekala bych po tomhle trochu trapném rozhovoru šum, šeptání a možná i smích.
Nic takového se ale nestalo.
Hrobové ticho.
To mě nenapadlo.
Ale ono mělo jakousi moc nechat toto místo potápět do ticha.
Stále přetrvávalo a začínalo být děsivé.

,,V tom případě, nám chybí pouze jeden nový žák, který je omluven zdůvodu nemoci."
Podívala jsem se na místo po mé levici, které obsadil můj k prasknutí přeplněný batoh.
Budu si muset vystačit sama.
Prozatím.
Snad.
,,Jak už všichni zřejmě víte, pojedeme do lesa Hook, další informace se dozvíte na místě," přes kousek škvíry mezi sedačkami jsem uviděla, jak se křečovitě usmála a autobus se rozjel.

Nechápu proč jsme museli jet tím autobusem. K lesu je to pěšky sotva patnáct minut.
Co už nadělám.
Dala jsem si do uší sluchátka a užívala si jej dokud můžu.
Po příjezdu nám je všechny seberou.
Dva týdny v lese.
Dva týdny v lese Hook.
Dva týdny na seznámení.
Hodně štěstí.

První kapitola za námi.
Budu doufat, že se vám alespoň trochu líbila.
Chtěla bych se ještě na začátek omluvit za prvních pár kapitol, kde to bude na rozjezd- takové seznámení s postavami a situací. A nesmím zapomenout popřát hezké Vánoce.

Prozatím ahoooj.

MouchaForever