Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 1.🌙

Autobus se s trhnutím zastavil na okraji lesa.
Trochu neochotně jsem odlepila čelo od skla, které po sobě nechalo mastnou skvrnu.
Vyndala jsem z uší sluchátka ve kterých ještě stále hrála hlasitá hudba.
Všichni se začali zvedat a brát své baťohy.

Zjistila jsem, že nejsem jediná, komu nejspíš brzy praskne zavírání na baťohu.
Jak po nás můžou chtít, abychom si zbalili věci na dva týdny do jednoho batohu?
Batoh to nebyl zrovna nejmenší, přesto jsem se obávala, že to brzy budou jen kousky roztrhané látky, které jen letmo budou připomínat bývalí batoh.
Počkala jsem, než všichni opustí pohodlí autobusu a teprve potom jsem se vydala i já.

Konečně jsem slyšela něco jinačího než ticho a mou hlasitou hudbu ze sluchátek.
Šumění listí a zpěv ptáků ulechčoval celou napjatou atmosféru.

,,Jmenuju se Nora Callowey, pro vás budu pouze učitelka Callowey. Zajistila jsem tento výlet, proto doufám, že si ho užijte."
Takže to byl její nápad?
Že mě to nenapadlo.
,,Teď se prosím rozdělte na dvě skupiny, jednu kluci druhou budou tvořit dívky," řekla štěbetavým hlasem.
Neměla jsem ráda ticho, ovšem, tohle bylo horší než mrtvolné ticho, které mě v autobusu užíralo.
Jestli bude takto křičet po celou dobu, budu si muset brzy koupit naslouchátko.
Musela jsem se nad tím pousmát.

,,Výborně, jste rozdělení. Teď bych vám ráda představila plán na další dva týdny.
Nejdřív se ale musíte rozdělit na ještě menší skupinky. Má to ale jeden háček," ne prosím, jen to ne. Proč musí mít všechno vždy nějaký háček:
,,Své nové společníky si vylosujete," prosím?
V dalším okamžiku už držela v ruce černý klobouk.
Jsme snad prvňáci?
No, jsme ale na střední.
To slovo ,,střední" má svůj určitý význam.

To ale jaksi někteří nechápali.
Všichni si prohlíželi černý klobouk v rukou křečovitě vysmáte učitelky.
Že ji z toho nebolela pusa.
Ať to mám za sebou.
Jako první jsem se k ní vydala a s ohrnutým horním rtem jsem po chvíli přehrabování vytáhla lísteček zelené barvy.
Samozřejmě po slepu.
Držela jsem ho v dlani a pevně jej zmáčkla.
Mé rozhodnutí zopakovali nakonec všichni.

Snažila jsem se zachytit v jakékoli holčičí dlani zelený lísteček. Ale štěstí mi nepřálo.
Jaká pak to náhoda.
Všichni si jej ostražitě hlídali v dlani, jako nejcennější poklad.

,,Výborně. Teď najděte partnery stejné barvy," řekla učitelka po posledním člověku, který si vybral lísteček.
Zelená.
Hledej zelenou.
Ozývalo se mi hlavou.
,,Hej ty!"
Někdo na mě zavolal a položil svou dlaň na mé rameno.
Trochu to ve mně hrklo hned jsem se ale otočila, abych se neztrapnila ještě víc.
Ten pozdní příchod mi stačil, druhý chod ať si vychutná někdo jiný.

Byla jsem mile překvapena.
Přede mnou stála zrzavá dívka a mávala mi svým zeleným lístečkem před obličejem.
Zelená.
Zvedla jsem lísteček a nápodobně s ním zamávala před obličejem.
Musela jsem se usmát, jak jsme v ten moment museli obě vypadat.

,,Ahoj zelenáči," ozvalo se z boku a já našla očima další dvě postavy.
Jedná z dívek, o mnohem vyšší než blondýnka hned vedle ní, se na mě usmála a zamávala, jako by si myslela, že jsem si ji ještě nevšimla.
Páni.
Vydechla jsem v duchu nad tím, jak rychle jsem si našla nové společnice.
To byla rychlovka, uznala jsem.
A pak jsem musela znova v duchu vydechnout.
Ale tentokrát kvůli mím společnicím, které se mi ještě nepředstavily.

Dívka, kterou jsem potkala jako první, jo, přesně ta drobná zrzavá dívka, se rozmluvila jako první: ,,Maja," usmála se šíroce a z nějakýho důvodu ke mně natáhla ruku.

,,Hannah," přijala jsem ruku:
,,Hannah Sparksová."
,,Ty jsi ta, co přišla pozdě?" optala se mě vysoká brunetka po mé levé ruce.
A u mě pojem ,,vysoká" nabral zcela jiných směrů.
Sto osmdesát možná devadesát?

Pak mě do hlavy tekla její věta, kterou vyslovila.
To si mě teď budou vážně takhle všichni pamatovat?
Takže možná první člověk, který mě bude považovat za nepřítele.
Čekala jsem cokoli. Nadávky nebo nějakou nepříjemnou přednášku o chození v čas.
Čekala jsem opravdu cokoli.
To, co ale udělala, jsem ale doopravdy čekat nemohla.
Rozesmála se na celé kolo.

,,Málem si mě na tom sedadle v zadu zabila smíchy. Měla jsi vidět svůj výraz," nepřestávala se chlamat.
A že z toho měla opravdu velkou zábavu.
Trochu mě to urazilo, na chvíli, ale došlo mi, že to mohlo být i horší a navíc to musela být opravdu vtipná scéna.

,,Ještě jsem se nepředstavila. Jsem Sophi," řekla, když se po chvilce přestala smát a i ona mi podala ruku, abych si s ní potřásla.

A když ji uchopila, myslela jsem, že mi tu ruku na místě rozdrtí nebo rovnou urve.
Tam už nejen výška, ale i síla brala jinačích směrů.
Měla opravdu pevný stisk a při puštění mé dlaně, do které zřejmě přestala během té chvíle proudit dost potřebná krev, jsem si všimla dívky hned vedle ní.
Nejevila sebemenší zájem o nás. Důležitější byl mobil v jejich rukou, který se najednou objevil v rukou učitelky.

,,Mobily odevzdat," obrátila jsem oči v sloup a spolu s Majou a Sophi jsme ji neochotně podaly naše mobily.
,,Tady máte mapu, stan a buzolu. U každého vyznačeného bodu je budova, jsou to ubytovny. Budete tam mít možnost se osprchovat a nabrat zásoby jídla na další den," řekla a odešla i s našimi mobily k dalším skupinám.

Najednou jsem si nepřipadala jako v akční počítačové střílečce, ani jako sériový vrach, teď jsem si připadala, jako v reality show, kde musíte přežít na určitém místě plné nástrah a nebezpečí, abyste vyhráli několik milionů, které sloužily jako odměna.

Má bujná fantazie nemá a nikdy nebude mít hranice.
Na to už jsem si dávno zvykla.
Blondýnka, která se nám stále ještě nepředstavila, obrátila v sloup oči a kdesi z kapsy vytáhla další mobilní zařízení.

,,Nemáš tam nějaký i pro mě?" zeptala se Sophi a skřížila si ruce na prsou.
Blondýnka zvedla své pomněnkové oči od displeje a zamířila s němi k Sophi. Ušklíbla se a schovala mobil do zadní kapsy svých kraťasů, ze kterých ji lezla víc jak půlka jejího zadku.

Nemohla jsem neříct, že jsem se nezděsila nad jejím vzhledem.
Taky bych pěkně lhala, kdybych řekla, že jsem jí nepřirovnala k fifleně.
Rudá barvila její rty, blonďaté lokny jejích vlasů jí padaly přes ramena a ani jsem nechtěla vědět, kolik pro pána Boha stály ty složité náušnice v jejích uších.

Nechtěla jsem si o ni dělat žádný obrázek ještě předtím, než ji poznám, ale moje mysl šla napřed.
Natáhla, stejně jako my všechny předtím k Sophi ruku.

,,Elena," potřásla si s ní blondýnka již známá jako Elena.
,,Sophi," ušklíbla se a já si nemohla nevšimnout Elenéhk výrazu, když zjistila, jak pevný je stisk Sophi.
Zbělaly ji přitom konečky prstů.

Další ponaučení, nezahrávej si se Sophi, rozdrtí ti ruku.
Ne vážně.
U ní bych si to vážně nechtěla posrat hned ze začátku, stejně jako u nikoho dalšího.
Konečně Sophi Elenu pustila, ta neváhala a začala si danou ruku třít.
Divila jsem se, když se Eleně na tváři objevil jemný úsměv.
,,Máš dost pevný stisk," řekla stále nepřestávajíc si třít ruku. Sophi se jen uchechtla.

,,Ty zas dost slabý," jen jsem nad tím zakroutila hlavou.
Ticho, to hrobové ticho bylo pryč. Přesně to ticho, které nás ještě před chvílí obklopovalo všude kolem nás, bylo pryč. Byla jsem jen ráda.
Možná to nebude tak zlé.
Možná to ty čtyři roky na střední přežiju.
Možná jsem si právě našla nové kamarádky.

Ale stále je tady to možná.
To nepříjemné slovo, které nám nedává jistotu ale vždy tu bude.
Možná.

Druhá kapča u konce!
Tak co? Jaké máte dojmy z postav, myslíte si, že bude některá záporná nebo bude dělat problémy?
Samozřejmě Vám nic neřeknu... *Šokantní! 😂
Zatím ahoooj.

MouchaForever