Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 3.🌙

,,Neříkala jsi náhodou, že radar nic neukazoval!?" zařve Sophi, ale sotva to v té šílené vichřici, která se před chvílí přihnala, slyším.

Sophi se snažila před rychlím deštěm ujít, potom i běžet ale jaksi zapomněla, že sebou má jednu šprtku, holku, která si nesedne na pařez a holku, která je zvyklá ležet doma v teple s horkým kakaem hned po boku.
Ano správně. Mě.
Byla to jen chvilka, než jsme byli promočené skrz na skrz.
Sophi se už dávno zbavila kapuce od mikiny, protože to akorát tak zhoršovala.

Teď stála pod jedním ze stromů.
Ano, vím.
Stát pod stromem v bouřce není dobrý nápad, díky kterému by vás ocenily nobelovou cenou.
Ale potíž je v tom, že stromy jsou tu všude.

,,Musíme se někde utábořit, ten stan možná bude voděodo... Eleno! Do prdele, co tam děláš!" zařvala znovu Sophi.
Jo, málem bych zapomněla. Nadávky byli taky její oblíbená věc. Otočila jsem se směrem, kam se dívala a kde podle jejich slov měla být Elena.
Stála pár metrů od nás.

,,Pojďte sem, něco jsem našla!" její slova jsem vyčetla jen podle pohybu jejich rtů, jelikož je opět přerušil hrom, který se nás snažil připravit o ušní bubínky.
Zase.
Neslyšně jsem si povzdechla a vydala se směrem k ní.
Prosím ať tam stojí ztracený poklad pirátů z dávného století nebo rovnou vlkodlak.

,,Co jsi tak důležitého n... Ou."
Ani jsem tu větu s ironií nedokázala vyslovit.
O-můj-bože.
Ne, tady mi ani Bůh nepomůže.
Tady by mi snad nepk.ohl ani sám vládce pekel.
Přímo přede mnou byla menší mýtina, kde stromy tvořili dokonalý kruh a uprostřed toho víc než dokonalého kruhu, byl obrovský a podle mého odhadu i dost starý pařez.

Pařez na kterém jsme před bouří seděli byl normální velikosti.
K tomuto ale nepatřilo ani gigantický.
Možná ultragigantický.
Dvacet možná třicet?
Sama nevím, v odhadech jsem dost špatná a na vyslovení otázky bych se musela nejdřív nadechnout.
To ale jaksi v tenhle moment nebylo možné.

,,Co to sakra je?" myslíš, že to sakra vím, Majo?!
,,To nevím, ale zdá se to jako perfektní místo na přespání," pronese nepřítomně Soph. Sophi, uvědom si laskavě, že tohle není normální!
Podobně, jako ty, jestli tady chceš vážně přespat.

,,Děláš si srandu? Ty asi nevidíš ten kruh, co tvoří ty stromy kolem dokola, co?" oženu se po Soph, protože se musím zjistit, že nejsem jediná která to vidí.
Možná už mě ty zářící blesky připravili i o zrak.
Ale i tak, ne, mně se tady prostě nelíbí.
Ty staré mýty a pohádky o tomhle místu mi otec nevykládal každou noc jen tak nadarmo.

Nikdy jsem nebyla kdo ví jaký hrdina. Netajila jsem se tím.
Z tohohle místa mi naskakovala husí kůže a byla jsem si na třista bilion procent jistá, že to není z toho promočeného oblečení.

,,Hele já vím, jak to vypadá, ale ty stromy kolem něj tvoří dokonalou střechu. Navíc, jsem promočená na kost a už nehodlám jít dál. Do prvního bodu to stále zbývá šest kilometrů," svraští Sophi čelo a otočí se na nás.
Je mi jasné, že čeká na náš souhlas.
Nejhorší na tom všem bylo, že Sophi měla pravdu.

,,Souhlasím. Dřív, než tam dojdeme nás ten déšť utopí," řekne Maja nejistě a udělá krok v před, aby si stoupla vedle Sophi, která se tam mezitím postavila na důkaz, že už nikam nepůjde. Tvrdohlavá.
Kolik, že už měla Sophi těch přiřazených vlastností?
U šestky jsem přestala počítat.
Otočila jsem se na Elenu, která byla viditelně v rozpacích stejně jako já.

,,Co se dá dělat," vydechla  jsem a rozešla se spěšným krokem k pařezu.
Už u prvního kroku do toho kroku mě začaly svrbět všechny prsty jak na rukou, tak na nohou.

Zblízka se zdál být ještě větší.
Ještě větší plochu však zabíraly jeho vystouplé kořeny.
Ani nechcu vědět, jak rozsáhlá síť těch kořenů musí být v podzemí.
Tahle noc bude víc než šílená.
A jako na znamení souhlasu se opět obejvul blesk a hned po něm se ozval ohlušující hrom.

                        ***

Stan se nám nakonec podařilo postavit rychle. Ještě, aby ne.
Představa, že bych v tom dešti musela delší dobu stavět ten stan mě děsila.
Přesně jak Sophi doufala.
Stan byl voděodolný.
Aspoň jedna pozitivní zpráva.
Převlečení do suchých věcí, ta patřila mezi ně, co už tak moc pozitivní nebyli.
Byl omezený prostor.

,,Kde se vzala taková přeháňka?" Elena si s ohrnutým nosem prohlížela své čvachtající oblečení.
Ty tomu říkáš přeháňka?
Moje logické uvažování se pohybuje na úplně opačném levelu.

,,Zeptej se radaru a televize," uchechtla se Soph a narážela na zmíněné poznámky mě a Maji, která ji nutno podotknout, hned po tom prohlášení praštila do ramene.
Soph to přivedlo k ještě většímu smíchu.

,,Měli bychom naplánovat zítřejší cestu, tím deštěm jsme rozhodně hodně ztratily," řekla tentokrát Maja a Soph ji po dopovězení věty, zvedla přímo před obličej napůl rozmočenou mapu a povytáhla na Maju jedno obočí.

,,Jestli jsme ztratily my, tak ztratily i ostatní. Pochybuju, že ta bouřka je jenom na jednom místě," námitla jsem.
Protože jsem se vážně nehodlala vrtat v napůl rozpadlé mapě.
Venku to nevypadalo, že by nás to v nejbližší době opustilo.

,,Souhlasím s Hannah, ráno moudřejšího večera, nebo jak se to říká," uvelebila se hlouběji do svého spacáku Elena a hned po ní i Maja a Soph.
Spacáky nás všech to naštěstí tu šílenou bouřku zázrakem přežily.

,,Dobrou noc, ať vás blechy šťípou celou noc," prohodila do všudypřítomného hluku Soph a zhasla baterku, která nám, jako jediná poskytovala světlo.
Po chvíli bylo slyšet už jen dopadající kapky deště na plachtu stanu.
Tvořili příjemnou melodii, která mě brzy i přes celou tuto situaci, dovedla ke spánku.
Dnešní spánek se mi ale rozhodl spestřit sen.
Nic neobvyklého.
Ale to jsem ještě netušil, co mě čeká.

V mém snu stojí dívka, která je kolem dokola obklopena jen černo černou nekončící tmou.
Nikdy jsem neměla ráda tmu, byla to taková mlha zmatku a utrpení, kde se mohl každý ztratit.
Brzy se obraz trochu zaostří a já poznám, že daná dívka jsem já.
Špinavě blond vlasy mám svěšené podél těla. Na sobě mám jen lehkou, kdysi dávno zřejmě bílé šaty. Sukně šatů je přitom na levé straně rotrhnuta do výšky mého stehna a na zbytku šatů se nachází mnoho dalších různě roztržených děr.

Ale do mých očí si nevidím.
Vlastně ani do obličeje.
Hlavu mám sklopenou.
Dlouho se nic neděje, v tu dobu nevím, jestli to je mnohem víc děsivé, než kdyby se tam něco dělo.
Pak ale začnu zvedat sklopenou hlavu.
A když se mi můj odraz konečně podívá do očí, vyrazí mi dech.

Mé zeleno modré oči se změnily na zelenou, na zářivě zelenou a já mám pocit, že se mi dívá hluboko do nitra mé duše. Dál než kdokoli jiný.

Ta zelená vyplňuje v mých očích jen kousek. Přes tu zář se to ale zdá, že vyplňují mnohem větší prostor.
Dívám se do těch očí.
Jen do nich.
Jsou tak živé, až dokonce začnu pochybovat jestli to je jen sen.
Já hloupá.
Kdybych tak věděla, co se po něm stane.
Co všechno způsobí.
Jen a jen obyčejný sen.

Tak kdo tady poznal část z popisku k příběhu?
(Na tu druhou část si ještě chvíli počkáme :D)
Kdo si myslíte, že je to dvojče ve snu Hannah?

A samozřejmě to tady utnu. XD
Zatím ahooooj.

MouchaForever