Obyčejná holka ✔️

// Část 7. Ale ne! \\

Max se nadechl a spustil s historkou. ,,Řekla mi, že bez dědy si tady na světě připadá osamocená. Pak jsme se vrátili domů ze hřbitova a já si připadal jako jelen.

Pokaždé, když jsem potom přijel, chovala se jinak. Všude měla svíčky, různé lapače snů a nevím, co všechno. Pořád koukala do nebe a hledala dědu. Opakoval jsem jí, že děda umřel. Bylo to těžké pro všechny, jenže babička to nedokázala vzít. A od té doby se začaly dít divné věci," ukončil historku s povzdechem.
Koukali jsme na něj s otevřenými pusami. Neměli jsme nikdo odvahu k tomu něco říct.

Po pár minutách se odhodlal Sam. ,,Měl jsi dvě zprávy," zašeptal. Nejspíš se tím snažil oddálit skutečnost, že za tou psychopatkou momentálně jedeme. Ano, nemůžu ji soudit, svého muže milovala, ale bylo to na mě zkrátka moc.

Max se zamyslel. ,,Tu už jsem řekl, ale napadla mě další skutečnost, se kterou bych vás měl seznámit," sklopil oči. Nikdo nic neříkal a tím jsme ho akorát znovu navnadili, aby mluvil. ,,Babička přesunula dědovu urnu k ní domů," vysoukal sotva ze sebe.

,,Cože?! A kam? Sarah mi tvrdila, že se to zhoršuje," špitla Lola vyděšeně. Oči měla vykulené tak metr před tělem a pusu dokořán. Kdyby to šlo, tak sbírá vlastní čelist z koberce. Už to chápu. Ta urna bylo to, co říkala Sarah Lole před jejím bytem.

,,Myslím, že do sklepa nebo na půdu, ale ona možná bude nakonec u ní v ložnici a vůbec bych se nedivil," pokrčil rameny Max a ke konci se uchechtl.

,,A kde budeme spát my?" vyzvídala jsem. Pochybuju, že babička má hotel, aby měl každý z nás svůj pokoj. Max i Lola pokrčili rameny.

Na chvíli jsem se odmlčela. ,,Jste si jistí, že tam chceme jet?" zeptala jsem se vážně. Úsměv se nám vytratil. Nadešel jen špatný pocit z toho, že se něco špatného stane.

,,Dáte si ještě něco?" přišla obsluhující s úsměvem. Taková krásná a ochotná zrzka s širokým úsměvem.

,,Ne, zaplatíme, děkuju," usmál se na ni falešným úsměvem Sam. Snažil se chovat mile, ale nejradši by nastoupil na první autobus a odjel domů.

Začala jsem si vytahovat peněženku, ale Sam mě zastavil. ,,Co děláš?" hodila jsem po něm nechápavý pohled s troškou naštvaného hlasu, protože mi držel ruku a já tu peněženku nemohla najít.

,,Zaplatím to," usmál se. Co blbne? Za ten čajíček v hrníčku, kde ten čaj ani nenajdete si opravdu dokážu zaplatit sama.

,,Nemusíš být takový gentleman, jsem jen tvoje mladší sestra," uchechtla jsem se a konečně si vytáhla tu zpropadenou peněženku. Sam se naštval a začal mě lechtat. Rozhazovala jsem okolo sebe rukama, křičela a smála se na celou čajovnu. Váleli jsme se po všech pytlech, co byly u stolu. Lola se přidala na moji stranu a praštila Sama polštářem. Max se naštval a hodil polštář po Lole. Začala válka!

Po asi pěti minutách přišla obsluhující s účtem. Uklidnili jsme se všichni a poklidili polštáře na svá místa. S Lolou jsme si upravily vlasy a kluci zaplatili. Sam za mě a za sebe a Max za Lolu a za sebe. Hrála jsem děsně naštvanou. Zkřížila jsem ruce a hodila do blba naštvaný pohled.

,,Tess," přiblížil se ke mně Sam a stiskl mi tváře k sobě. Vypadala jsem příšerně.

Max, co si momentálně utahoval z Loliných rozcuchaných vlasů se mi zasmál, ale pak ho ten smích opustil. ,,Měli bychom vyrazit," řekl vážně. Poslechli jsme, zvedli se a odešli k autu, kde už měla čekat paní Hallová.

,,No kde jste? Musíme jet," křičela, jen co jsme se přiblížili na dohled. Ano, už tu čekala a ano, byla naštvaná.

,,Vždyť už jdeme," zakřičel Max a protočil očima. Hlasitě si oddechl a zrychlil tempo. Došli jsme k autu, nastoupili si a paní Hallová nastartovala a dost rychle vyjela z parkoviště.