Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 2.🌙

Spokojeně jsem vdechovala příjemnou vůni lesa.
Jediným zvukem se nám stalo šustící listí pod nohama a praskající suché větvičky.
Sem tam jsme prohodily mezi sebou nějakou kratší větu. Nikdy jsme však nedokázaly udržet konverzaci dlouho při životě.

Ještě dnes, podle výpočtu Maji, jsme měli dojít k prvnímu stanovišti. Pokud půjdeme dostatečně rychlou rychlostí. Jak jsem se přesvědčila, Sophi na tom byla líp než my tři, tedy já, Elena a Maja. Právě teď nesla dvojnásobek zátěže toho, co my.
Nabídla se, že ponese stan a zbytek náčiní. Nemohla jsem nesouhlasit. Nebylo to kvůli tomu, že bych to neunesla nebo by mě zdržovalo. I když to mělo částečný podíl.
Spíš počasí bylo hlavním důvodem.
Na září bylo docela teplo. Mikina a obyčejné legíny úplně bohatě stačily.

Za tu dobu a těch pár kilometrů, co jsme už ušli, jsem se stihla dost dobře seznámit s mými novými společnicemi.
Na Sophi jsem si za tu dobu stihla všimnout její nekončící energie a taky dost potrhlích nápadů.
Ale zase musím věřit, že to musela být opravdu vtipná podívaná, když nám namluvila, že se zde nacházejí smečky vlků a také sem tam nějaký ten medvěd.

Obličej mi zbledl a krev mi v mých žilách ztuhla na led. Hned zase ale roztála, když se Soph rozesmála na celé kolo, že ji museli slyšet i ostatní skupiny.
Šla několik metrů před námi a co chvíli se dívala na buzolu a mapu, jestli jdeme správně.
Chtěla být na daném místě, jako první.
Ta holka musí být na sto procent hyperaktivní a kdo ví, co ještě.
Představte si, že byste do sebe nalili několik litrů kafe, energetických nápojů a spousty cukru.
A výsledek?
Sophi.

Za to Elena byla její úplný protiklad.
Vykračovala si s lehkostí, nikam nespěchala. Nebudu lhát, napadlo mě, co za fiflenu to bude.
Sama jsem ale musela uznat, že jsem se zmýlila.
Další ponaučení, nikdy neodsuzuj člověka hned podle vzhledu. To, že má blond vlasy, pomněnkové oči a rty ji zvýrazňuje rtěnka, ještě stále neznamená, že je špatný člověk.

Co si budem, není to úplně tip, co by chodil na túry a každý den ušel kolem třiceti kilometrů.
Čekala jsem, že budeme nosit její batoh a co vteřinu si bude stěžovat na nepohodlí. Zdání ale šeredně klame.
Kupodivu, nese svůj podíl a nestěžuje si.
Zatím.
A Maja?
Pro Maju je jedno jediné slovo, které ji celou vystihuje.
Šprtka.
Dobře, možná dvě.
Krásná šprtka.
Dlouhé zrzavé vlasy učesané do dvou copů a pihy se smaragdově zelenýma očima ji zdobily tvář spolu s kulatými brýlemi.
Každý by si pod slovem šprtka představil nehezkou dívku, která nezapadá do společnosti. Je odtažitá a osamocená.
Maja ale dokázala celou tuhle představu během sekundy přepsat.
Co během sekundy.
Během mikrosekundy.
Byla opravdu velmi milá a ukecaná.

To ona právě byla ta, kdo začínal s konverzací.
Jestli tu bude někdo zticha, ne, nebude to ona.
Ale nijak zvlášť mi to nevadilo.
Aspoň jsem na chvíli nemyslela na pot, který jsem cítila na každičkém centimetru mého těla.
Rozepnutá mikina mi moc neulevila a možnost odložit ji, nepřipadala v úvahu.
Vážně jsem se nechtěla nechat hned první den ofouknout.
Přesto jsem se cítila báječně.

,,A jak jste se vlastně dostaly na tuhle střední?" šustění listů se ztratilo kdesi v dáli a místo toho jsem uslyšela hlas ptající se Maji. Měla na nás tolik otázek, že jsem se divila, že ji to opravdu zajímá.

,,No..." rozmýšlela se Sophi nad vhodnými slovy.
,,Hodně se zajímám o sport, chápete- běhání, atletika a takovýty všemožný hovadiny," tón jejího hlasu mě překvapil.
Už teď jsem mohla poznat, že Sophi nebude tip žáká, co si věrně zapisuje poznámky a s testů má plný počet bodů.
,,Prostě jednoduše řečeno, jsem v tom dobrá," řekne na rovinu a zastaví se na jednom kořeni od stromu.
,,A ředitel si usmyslel, že mě na týhle škole chce. Tak a teď mě tu máte v plné parádě," pohodí vlasy a dá si ruce v bok.
Nedá mi to a musím se trochu rozesmát.