Obyčejná holka ✔️

// Část 8. Víkend u babičky \\

Nemohli jsme jen tak sedět v autě. Sam si vystoupil a mně pomohl taky. Sama bych to nezvládla, protože mi zdřevěněly nohy. Vzali jsme si od Maxe svoje kufry a vlekli se do baráku, kde jsme měli strávit tři dny. Tři dny! Ještě jsem tam ani nevstoupila a už jsem chtěla pryč.

Přiblížila jsem se trošku k Lole, která se třásla strachem. ,,Já myslela, že se bojím jen já," špitla jsem.

,,Bojíme se všichni. I Max. Jen dělá, že je v pohodě," vcelku mě uklidnila a pohledem ho vyhledala. Max se na nás otočil celý bílý v obličeji.

,,Nelekněte se," zašeptal ke všem varovně a poodstoupil stranou. Vykoukla na nás drobná, malá žena. Šedé, krátké vlasy měla spuštěné podél obličeje. Z očí jí přímo jiskřila radost. Vůbec nevypadala zle, spíš naopak dost mile a sympaticky? Ano, vážně. Přišmatlala k nám.

,,Mo-moc jsem se na-na vás těšila," zadrhla se, ale i tak vyblekotala větu, kterou nám chtěla říct. ,,Maxíku, před-představ mi svého kama-kamaráda," přišla k Maxovi a usmívala se.

Max si odkašlal. ,,Tak jo, babi, tohle je Sam. Same, babička," představil je jednoduše. Co taky k tomu víc říkat? Sam nabídl babičce ruku, ale ta vytahovala ucho z pod šátku, který jí alespoň trochu zakrýval šedivé vlasy.

,,Jak?" vykřikla, až sebou Sam škubl, jak se lekl.

,,Sam," křičel Max, aby babička slyšela. Usmívala se a kývala na pochopení, i když si myslím, že vůbec neslyšela.

Pak se dokymácela k Lole. ,,Lolinko, ty mi nepř-představíš svojí kamarádku?" trvalo jí docela dlouho, než vyslovila slovo nepředstavíš. Přišlo mi to podivné, protože moji prarodiče nebyli tak staří a nezadrhovali se při mluvě, ačkoli je navštěvujeme tak zřídka, že vlastně nemůžu moc soudit.

,,Babičko, to je Tess," ukázala na mě a dál mi přenechala slovo.

,,Těší mě, paní... ?" podala jsem ji ruku s nedořečenou otázkou, na kterou mi může odpovědět jen babička.

,,Říkej mi Anna, Ann, Bella, nebo nějak podobně," stiskla mi ruku, div mi ji neumačkala. ,,A jak že se to jme-jmenuješ?" dožadovala se, protože asi zase neslyšela.

,,Tess," opakovala hlasitě Lola. Bábi, teda Anna mávla rukou.

,,To je nějaký am-americký. Na mě musíte česky," zasmála se. Pořád vypadala tak normálně, že mě strach přešel.

,,Tak mi říkejte Tereso," navrhla jsem. Přece mi nějak musí říkat.

,,Terezka?" ujistila se s vřelým úsměvem, že konečně ví, jak se jmenuju. Jenže ona to nebyla tak úplně pravda.

,,No, spíš Tereska, ale ano," kývla jsem hlavou. Nechtěla jsem se s ní hádat, že nemá zdůrazňovat z. Moje jméno se píše s eskem. Ani vlastně nevím, proč.

Loly mamka se s ní taky přivítala, ale rázem rozloučila a odjela. Zdržela se tu nanejvýš tak pět minut.

Vydali jsme se "ubytovat" do jejího strašidelného baráku. Pajdala před námi a vedla nás přes verandu, chodbičku, do kuchyňo-obýváko-ložnice. Prostě tu byla kamna, kde vařila, což znamená, že kuchyně. Potom se tu nacházela stará pohovka, což mi připomínalo obývák. A v rohu stála malinká postel, zřejmě její. Za rohem pokoje nenásledovala žádná další mini chodbička, ale schodiště. Opravdu barák jako nějaký bunkr za světové války.

,,Kam to vede?" zeptala jsem se, když jsem se snažila svůj kufr vecpat k místnosti se schodištěm a zároveň nikoho neporazit k zemi.

,,Tam budete spinkat. Nemám jinou možnost," vysvětlila mi babička bez jediného zadrhnutí. Přišlo mi to divné. Před tím mluvila pomalu a zadrhávala se. Teď mi to vysvětlila v cukuletu.