Soul Bearer ~ CZ

3. Smlouva

09:20

Bylo to tady obrovské, luxusní, plné pobíhajících lidí oblečených do tmavých barev. Dalley jel v něčem velkém a špinavém... a já jsem v tom teď jela nejspíš taky. Už jenom proto, že jsem sem došla s těmi pitomými deskami. Musím tu záležitost rychle vyřešit a vypadnout.

Rozhlédla jsem se kolem. Nad hlavou jsem měla cedule s šipkami, jak říkala Dorris. Vpravo se nacházela oddělení splátek, oddělení půjček, registrace, sekretariát a soud. Že by Dalley fakt lítal v dluzích?

Šipka vlevo potom ukazovala na kancelář pana Refficula. Vykročila jsem nejistě tím směrem.

Dostala jsem se do prostorné tmavé chodby se zdobeným kobercem. Stěny byly matné, tmavě šedé, sem tam je zdobil abstraktní obraz laděný do červených barev ve zlatém rámu. U stěn stály malé skleněné stolky, jejichž povrch zdobily moderní vázy s divokými rudými květy. Mezi stolky se rozpínala rudá semišová sedačka. Na konci chodby byly mahagonové těžké dveře a vedle nich se tyčil starý majestátný svícen s několika planoucími svíčkami. Vonělo to tu podobně jako v místnosti, kde jsem potkala Háda, ale k tomu všemu se přidal vosk ze svíček. Ať už tady sedí jakýkoli mafián, musím uznat, že má vytříbený vkus.

Ukázalo se, že těžké mahagonové dveře vedou do kanceláře pana Refficula. Zhluboka jsem se nadechla a chystala se zaklepat na dveře. Dřív než mi mohly prsty spočinout na tmavém dřevě, dveře se otevřely.

Za nimi stál vysoký mladý muž v černém obleku a košili, pouze kravata byla rudě červená. Měl pečlivě střižené černé vlasy, jemnou tvář, kterou definovaly ostré lícní kosti a modré oči. Ten chlap prostě ladil s dokonalým interiérem celé banky.

„Dobrý den, jsem Sam Evansová, sekretářka pana Dalleyho."

„Dobrý den, Refficul jméno mé. Už na Vás čekám."

Jeho hluboký hlas s hravým tónem se mi vpíjel do kůže. Přijala jsem jeho nastavenou ruku.

„Pojďte se posadit," usmál se a v očích se mu zablýsklo, jakoby se na něco velmi těšil. Podobný výraz mívala Maddie, než se zakousla do větrníku v kavárně.

Kancelář pana Refficula byla velmi prostorná a řešena v podobných barvách jako chodba. Stěny však byly matné, rudé a za mahagonovým stolem vzadu zdobila místnost stěna černá, pomalovaná divokými rudými květy. V pravém rohu místnosti se rozprostíral komplet semišových rudých křesílek s černým skleněným konferenčním stolkem. Za ním se tyčila knihovna, přeplněná černými deskami, jako těmi co jsem si stále tiskla k hrudníku. Nechyběl tu ani krb, na jehož římse stály dva zlaté svícny se svíčkami. Vlevo od stolu u okna s rudými závěsy se pyšnila majestátná bonsai.

„Prosím", pan Refficul ukázal na židli u mahagonového stolu.

Posadil se naproti mě do černého koženého křesla. Všimla jsem si, že měl na stole vedle počítače Starbucks. Hned mi připadal sympatičtější.

„Mohu?" s úsměvem se natáhl pro desky.

„Jistě, tady," podala jsem mu je.

Chvíli v nich listoval.

„Jsou v pořádku."

Přikývla jsem.

„Můžu tedy jít?"

Zvedl překvapeně obočí a začal se smát.

„Víte, kam vás šéfík poslal?" zeptal se pobaveně a začal cosi ťukat do počítače.