Pokušení z pekla [TVD/TO CZ FF]

34.

I v tom nejtemnějším srdci je možné nalézt náznak citlivosti. A záchrana přijde v pravou chvíli, kdy i ta poslední naděje zcela umřela.

Ohnivé plameny nás nemilosrdně držely na jednom místě. Byl to opravdu ten bídný konec, který nás nedobrovolně semkl dohromady. Nejspíš jsem si měla vyčítat, že zrovna kvůli mně se schyluje ke katastrofě. Sebestředně jsem ale měla na druhou stranu radost, že tuhle dlouhou chvíli netrávím sama. „Začíná tu být docela horko." Pokaždé, když něco takového Kai vypustil z pusy, jsem přemýšlela, jestli to myslel vážně.

Snažila jsem se o nějaký pokus o to, bránit sebe i oba dva mé společníky. Tenhle boj s čirým zlem byl bohužel marný. Kdokoliv by řekl, že zrovna v mém, relativně přirozeném, prostředí budu doslova nepřekonatelná. Opak byl pravdou. Připadala jsem si jako pouhý vetřelec, kterého se snaží okolí zničit. Ve slabší chvilce jsem se doslova přitiskla ke Kolovi, ve snaze s ním prožít těch pár posledních minut. Ten jeho pohled, kterým mě obdaroval, jsem si pamatovala ještě dlouho. Hlavně jsem měla vědět, co se chystá. Rozhodně bych s tím totiž nesouhlasila.

Stalo se to vlastně dost rychle. Kol mě od sebe dost necitlivě odstrčil. Vyčerpání fungovalo skoro na sto procent, takže jsem po tomhle útoku skončila na zemi. Čímž utrpělo nejvíc mé ego a taky zadek, který mě díky tomu přímo pekelně bolel. Mračila jsem se a odmítala jsem se do toho dál zapojovat. Mého dětinského chování si nejspíš nikdo nevšiml. Než jsem stačila na svou osobu rázně upozornit, oslepila mě zář nějakého neidentifikovatelného světla a já nebyla doslova schopna cokoliv udělat. Nejspíš jsem teď opravdu umřela.

Pohled Kaie

Cesta za záchranou zrzky byla nekonečná. Navíc jsme museli na místo, kam jsem se naposledy dostal dost nedobrovolně. Ale ta malá čarodějka byla hrozně otravná a navíc ve mně viděla velkého hrdinu. A nechtěl jsem to přiznat, ale zrzka mi začala chybět. Proto jsem během chvíle s Casanovou procházel temné chodby pekla. Naštěstí tohle místo bylo úplně jiné, než to, kde jsem strávil polovinu života. Kdo by to byl řekl, že se vrátím někam, odkud jsem se celou tu dobu toužil vlastně dostat.

Našli jsme ji. Nedalo to vlastně zabrat. Byla přesně tam, kde být měla a vypadala šíleněji, než obvykle. Bylo to docela vtipné. Taková dobrodružná cesta za pokladem. Atmosféra začala ale brzy houstnout. A nebylo to jen tím, že mezi Casanovou a zrzkou to nabíralo nebezpečný směr. Začínalo tu být horko. Věděl jsem, že teď je ta pravá chvíle udělat to, na co jsem se celou dobu vlastně těšil. Nikdy jsem neměl to štěstí čerpat moc z Původního. Ale díky nápadu, který mi Casanova cestou sem prozradil, jsem to měl vyzkoušet.

Jasně, že to vyšlo. Ta nová moc byla úžasná. Cítil jsem, že bych dokázal neuvěřitelné věci. Ale byla tu zrzka. A taky Casanova, který se po tom, co se stal mým dobrovolným dárcem, rozvaloval na zemi. Stačila chvíle a tohle místo pohltila magie. Chytl jsem nic netušící zrzku. „Párty skončila, musíme pryč." Oznámil jsem ji bez sebemenšího vysvětlování a táhl ji pryč. Byla z těch pekelných výparů očividně mimo, protože se netvářila zrovna nadšeně.

„Počkej, musíme počkat na Kola." Snažila se mi přivodit výčitky, že jsme tam Casanovu nechali. A taky vůbec neměla smysl pro dobrodružství. Zbytečně se bránila a při tom jsem to měl tak skvěle vymyšlené. Chtěl jsem jí to pak vysvětlit, ale zrzka byla moc tvrdohlavá. Křičela a chovala se, jako šílenec. Nedalo se nic dělat. Museli jsme pryč. A díky té nové moci to nedalo ani moc zabrat.

„Pusť mě! Slyšíš?!" Křičela jsem, jako smyslů zbavená. Kai mě vší silou táhl pryč, jako by ani neslyšel mé zoufalé prosby. Tma začala ustupovat a vzduch najednou nebyl tak moc těžký. Pak přišlo světlo a já poznala ulice našeho města. Bylo to, jako objevit se ve vysněném světě. A já se konečně nadechla. Po předchozí události nebylo ani památky. Jako bych ani nebyla mimo tento svět. Slunce osvětlovalo celé prostranství a ve vzduchu visel takový příjemný klid.

A taky tu byla má rodina, která se tu prostě z ničeho nic zjevila. Stáli tam, jako sochy a sledovali to mé pomatené a nevysvětlitelné jednání. Mohla jsem být ráda, že jsem živá. Ale docházelo mi vlastně dost rychle, co se stalo. „Já ho tam nechala. Proč si to sakra dovolil?!" Bušila jsem Kaiovi pěstmi do hrudi a pak se vyčerpaně sesunula na zem. Nikdo nic neříkal, ani neudělal. Každému docházelo, že tomuhle čelit prostě nemohou. Cítila jsem něco, čemu jsem se takovou dobu vyhýbala. Netušila jsem, co bych měla teď dělat.

„Tomuhle se říká zoufalství, víš to? To je přesně to, co cítil Alaric, když jsi před jeho očima zavraždil svou sestru!" Začínala jsem se dostávat do fáze vzteku a nenávisti. Vůbec mi nedocházelo, co dělám. Dokonce i Kai, který měl pokaždé nějakou chytrou poznámku, mlčel. Ucítila jsem jen letmý dotek na své rameni. Tělem mi projel zvláštní pocit, až jsem zapomněla na pár vteřin dýchat. A ve chvíli téhle beznaděje mi Kaie možná bylo trochu líto. Ale byla jsem moc zlomená na to, abych dokázala zprostředkovat něco jiného, než to zatracené zoufalství.

„On to měl Casanova takhle v plánu. Šlo mu celou dobu o tebe." Opravdu jsem nečekala, že uslyším zrovna tohle. Cítila jsem se podvedená a zároveň otřesená, že jsem něco takového dovolila. Štvala mě ta má slabost, která mě do toho vlastně dostala a se mnou stáhla nedobrovolně i ostatní. Dostala jsem se do takové situace, že jsem z ní sama neuměla uniknout. Chtělo se mi křičet i smát najednou. Zoufalost opravdu fungovala na sto procent.

A pak se z ničeho nic objevila ona. Jo. Stála tam a koukala na nás. Mlčela, ale měla jsem pocit, že nám tímhle chce něco říct. A když jsem jen tak náhodou zahlédla Alaricův obličej, poznala jsem to na něm. Viděl ji a to bylo právě to, o co jí nejspíš šlo. Tohle byla pomyslná tečka za celým tímhle dlouhým dnem. Máma mě tu kdysi nechala, aby mě prý ochránila. Snažila se být ode mě co nejdál, aby mě nepostihl náš šílený původ. Jenže nikdo nemohl tušit, že to zlo, kterým jsem byla celý život posedlá, mě nakonec přece jen dostane. A nejen mě. 

_________________________________     

Ahoj! :3

Dneska se hlásím o slovo mnohem dřív, než posledních pár týdnů. "Přepadla" mě múza a já jsem byla s kapitolou hotová překvapivě hodně brzy. :D Tak snad potěším i vás čtenáře. :) 

Teď už se stoprocentně blížíme ke konci. Zbývá nám pár kroků a s celým tímhle "pekelným" příběhem se rozloučíme. :( Ale můžu vám slíbit jen to, že už pro vás připravuji další povídku. :)

Dostali jsme se z pekla. Ale jak je vidět, nestalo se vůbec nic pozitivního. :( Jednou díky svým šíleným nápadům skončím vážně v pekle. :D 

Přeji vám příjemné čtení.

Vaše Vee♥