Povídky z roztrhlé kapsy

Země na obzoru

Země na obzoru

        Byla noc a mladý důstojník vylezl na palubu, rozhlédl se kolem sebe a nebýt tichého mlácení plachet a občasného zavrzání trupu lodi, ani by si neuvědomil, že jsou na cestě více než 30 dní. Tiše si povzdechl a několika kroky přešel k hlavnímu stěžni. Zkontroloval letmým pohledem, zda je hlídka na svém místě a jestli nespí. Vše vypadalo v pořádku a pomalým krokem zamířil zpět do své kajuty, ale přece jen ho na cestě něco zastavilo. Všiml si velkého muže stojícího v pravoboku a rázným krokem zamířil přímo k němu. Tiše ho poklepal na rameno a když muž nereagoval, řekl: „pane, měl byste odpočívat.“ „Nepotřebuji odpočívat ani hodinu vojáku, “ odpověděl muž a dál hleděl na hladinu. „Spíš jsem myslel pane, jestli by nebylo lepší, kdybyste si chvíli neodpočinul už jen kvůli tomu, že byste mohl mít vidiny, nebo něco podobného. Lidem bez spánku se to stává. “ Muž zabalený do kožešiny se na něj otočil. Jeho černé plavé vlasy mlátily jeho tvář bičujícím větrem. „Chcete tím snad naznačit, že začínám bláznit vojáku? “ „Ne…n…ne, to ne pane, to vůbec ne, jen je to už dlouho co jsme byli v posledním známém přístavu a-a je to pomalu měsíc co jsme viděli pevninu, posádka začíná být trochu…“ „Zbabělá?“ Procedil mezi zuby muž a otočil se pohledem zpět na moře. „Pane, jestli budeme takto pokračovat dál, do týdne bude na palubě vzpoura…“ Muž chvilku mlčel a sevřel rty do tenké čárky, nadechl se a vypadalo to, že snad vybouchne v bouři hněvu, ale místo toho si jen tiše povzdechl. „Zítra dorazíme na místo vojáku, nemusíte si dělat starosti. Váš kapitán ví přesně kam plujeme a vy musíte věřit jemu i mně. Zítra se své pevniny dočkáte.“ Muž se zadíval na nekonečně modrou krásu, která se před ním objevovala i když se v noci tvářila více nebezpečně, než byly některé cesty jeho Frederikova rodného ostrova Ors. Frederik ještě chvíli pozoroval mužovu tvář, potom se obrátil na patě a s hlavou plnou myšlenek šel do své kajuty.

          Jakmile za sebou zavřel dveře, zaposlouchal se do praskání dřeva, které bylo daleko silnější než v útrobách lodi. Proto si ani nevšiml, že se v jeho kajutě nachází i jeho nadřízený kapitán. „Tak co, mluvil jste s ním Frederiku?“ Říkal jsem vám jasně, abyste ho nechal být!“ Frederik s sebou trhl, než zaregistroval, o koho se jedná a pak rychle zasalutoval. „Pane, já-já, omluvám se, ale posádka začíná být poněkud nervózní, až rozčílená.“ „Ano, ano.“ Umlčel ho kapitán mávnutím rukou a posadil se do koženého křesla za stůl, na kterém se nacházela mapa známého moře, je držena vbodnutou dýkou v pravém rohu a v levém těžkým svícnem. Ze začátku se Frederik orientoval celkem dobře, ale teď už byla mapa spíše jen dekorací v jeho už tak vyzdobené kajutě. Frederik automaticky několika kroky přešel ke své posteli a vytáhl z pod postele láhev alkoholu bez kolku, ukázal jej kapitánovi a jen nadzvihl obočí. Kapitán se usmál a přikývl. Ještě vytáhl z velké almary připevněné k podlaze hřeby a provazem dva dřevěné poháry a postavil je plné po okraj na stůl. Oba si vzali a dlouze se napili. Nastalo ticho přerušované opět zapraskáním trupu lodi. Nakonec ale první promluvil kapitán.

           „Neměli jsme tento úkol vůbec přijmout.“ Dlouho se odmlčel a bouchl již prázdným pohárem o stůl. „To máte pravdu kapitáne, ale kdo je vlastně ten muž? Myslel jsem, že ho znáte.“ Odvětil Frederik a během toho očima pozoroval víno, které stékalo z láhve do kapitánova poháru. „Ale jděte, víte stejně dobře jako já, že všem na týhle lodi jde jen o jedno…zlato,“ odpověděl a znovu si velkým douškem přihl rudé tekutiny. „On říkal, že se na náš cíl cesty mám zeptat vás, znělo a vypadalo to po celou plavbu jako byste se znali…dokonce se tvářil, že se znáte dlouho.“

         Nastala znovu chvíle ticha. Kapitánův pohár opět přistál na stole a znovu prázdný. Frederik si povzdechl nad ztrátou jediné dobré láhve co tady měl a zbytek dolil kapitánovi. Ten ho naráz celý vypil a s hlasitým mlasknutím s ním bouchl vší silou o stůl. Potom zabrblal. „Jo, tak trochu se vlastně známe…nechtěl jsem to říkat před posádkou aaá vlastně ani nikomu, kdo by si mě pak mohl spojovat s tímhle…“ ukázal směrem na palubu nataženým ukazovákem: „chlapíkem.“ Frederik už to nevydržel a jeho zvědavost promluvila rychleji, než on sám vlastně chtěl. „Takže je to někdo známý?“ Zeptal se rychle a v očích mu zablýskalo. „I tak se to dá říct,“ odvětil kapitán a nahl se blíž, stejně tak udělal i Frederik. „Tenhle chlápek je jeden z korzárské lodi Démon, vůbec první korzárská loď, která vůbec kdy byla,“ odvětil tak tiše, jak dokázal, aby přehlušil neustále skuhrající loď. „Ale, ale, ale to je nesmysl!“ Vyhrkl ze sebe Frederik. „Ti jsou po smrti přeci několik desítek let, to je nesmysl!!“ Kapitán se na něj podíval přísným pohledem a mladík se znovu posadil naproti přes stůl. Cítil, jak se mu do tváře vlévá krev. Přesáhl své pravomoce a kapitán by ho za trest mohl nechal hodit přes palubu, ten ale místo toho pokračoval. „Já vím, ale přesto tomu tak je, říká se, že jich pár šibenici uteklo i když už jsou hodně staří, stále někteří žijí.“ „Ale to jen přihrává tomu, co jsem říkal pane, vždyť ten chlap nevypadá na víc něž 30 let! Když jsem s ním mluvil, nepřišlo mi, že by měl v hlase nějaký stařecký záchvěvy, nebo něco podobného.“ „Hahaha, přesně tak důstojníku, vidíte? Mně je pomalu 50 a potkal jsem ho téměř před 35 lety, vypadá stále stejně, nezměnil se, proto jsem se sám sebe ptal a stále ptám…jak je to možné?!“ Řekl kapitán a usadil se pohodlně do křesla, ruce zkřížil na prsou a pousmál se. „Řekl bych, že tenhle chlap jí hodně obilovin, nepije, nekouří a já nevím co ještě…“ Při té myšlence se kapitán ušklíbl. „Stejně nerozumím pane, kam tedy vlastně plujeme?“ „Sice si nepamatuji, jak dlouho jsme tenkrát pluli, byl jsem mladý plavčík a ta dálka se mi zdála nekonečná, když jsme dorazili, objevila se před námi ledová země. Nehostinná pustina, kde větším nepřítelem byla zima než jakákoli bestie. Horší byli snad už jen ti pavouci.“ Frederik měl vyschlo v hrdle, a tak dopil svůj pohár a položil ho před sebe na stůl.

            „Pavouci pane?!? V ledové krajině?“ Kapitán se zasmál, „Haha! Chlapče, chlapče. Jak si vlastně starý?“ Zeptal se pobaveně. „Bude mi brzy 21 let pane.“ Kapitán se zasmál znovu, ale rychle smích vystřídala vážná až kamenná tvář. „Zatím nemáš ani potuchy co vše na tomto světě může existovat chlapče. Viděl jsem a přežil věci, které by zamávaly s kdejakými borci. Na chvíli kapitán zavřel oči a usmál se. „Ale viděl jsem i krásné věci, ze kterých přecházel zrak. „Znovu je otevřel a pokusil se něco říct, v ten moment se ale ozval zvenčí hlas.

           „Země! Země na obzoru!!!“ Kapitán i Frederik rychle vyběhli ven a skutečně viděli roztáhlou šedivou šmouhu na levoboku, tak 5 hodin cesty. Společně s nimi se na tu krásnou scenérii právě vycházejícího slunce, vody a pevniny díval i cizinec. „Konečně,“ povzdechl, „konečně se zase vracíme.“ Odpověděl tiše a usmál se. „Ano pane, to ano.“ Odpověděl kapitán. „Jsem rád, že jsem se s vámi mohl znovu setkat lorde Beine. „To i já.“ Odpověděl mu a vytasil meč doposud se skrývající pod jeho mohutnými kožešinami. Kapitán i Frederik vytřeštily oči.

***
Velké dík patří mé kamarádce, která byla ochotná mi na povídce  udělat korekci a poté přepis z rukopisů do digitální podoby. Moc děkuji.
Info: každou sobotu bude vycházet vždy nová povídka.