Imagination or Reality?

⋆ Teď (4) ⋆

'Kisi, nech toho! Výš, že mě nemůžeš rozesmívat, když mluvím s mamkou!'
'A co ti na tom vadí? Jsem rád když se směješ, měla by jsi se smát častěji,' usmál se na mě. Zlobila jsem se na něj, ale pořád se před mamkou culila jak debil.

Byla jsem ráda za to, že jsem svou komunikaci s ním už nemusela vést nahlas, jako když jsem byla malá, nemusela jsem si hlídat o čem se bavíme a co říkám.

,,Sas, čemu se pořád směješ, víš že se máš soustředit na to, co ti říkám!"

Nasadila jsem vážnější výraz ,, Promiň mamy, co jsi říkala?" Snažila jsem se ignorovat Kise, co nejlépe to šlo.

,,Že se budeme stě-ho-vat." U posledního slova dala důraz na každou slabiku, abych se nepřeslechla, a věřte že právě v tuto chvíli bych se velice ráda přeslechla..

Probuzení, jako vždy, za nic, ale už jsem si zvykla. Je polovina prázdnin a já jsem ještě nevytáhla paty z baráku nebo z naší zahrady, taky proč, že?

Nesnášela jsem vzpomínky, byly kruté. Nerada jsem vzpomínala na časy, kdy jsem byla šťastná a v pohodě, oproti přítomnosti je to moc kruté.
Ale co se dá dělat.

Jako každé ráno jsem vstávala zhruba v osm, na někoho moc brzo, hlavně o prázdninách, ale na mě tak akorát. Taky, jako každý den, už od našeho měsíčního pobytu zde, jsem byla doma sama. Zvykla jsem si, zvykla jsem si na vše, krom mých myšlenkových pochodů.

Šla jsem si připravit snídani, zapečené tousty, místo vajíček, alespoň nějaká změna, když nic jiného. A můj denní program na dnešek se skládal z knížky, hudby a možná z bazénu, ale spíše zase z knihy.

Pořád, ale nemůžu uvěřit tomu, že zde straším už přes rok. A teď mě čeká střední, takže nový začátek v začátku.