Není třeba mít u sebe ZLOSIN, život poskládal překážky na trasu sám. Bez dohledu farmaceutické společnosti se sirota vydala vstříc novým zkouškám - snaze vést spořádaný život, nebát se riskovat v hazardu firem, nebo se konečně poddat tomu, čemu osta...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Thomas dlouho nečekal a ustoupil stranou, aby mohla vejít dovnitř. Tiše doufal, že jeho červené líce nevidí. Že neslyší jeho zrychlený dech, nevidí známky toho chvilkového sentimentu, který jeho tělo ovládal. Hrudník se mu mocně zvedal, mnohem rychleji než obyčejně. Vlasy měl stále rozcuchané, oblečení pokrčené.
Kdyby se ptala, tak jsem spal, řekl si v hlavě.
„Sonyo?“ ozvalo se za ním.
Ani si nevšiml, že by někdo šel. Ale když se otočil za sebe, aby mohl do té tváře pohlédnout, úsměvu se neubránil. Všiml si pomalu mizející červeně, která odhalovala pihy na nose. Rty se mu stále chvěly, nechával je pootevřené na škvíru, jako by čekal na další polibek. A dostalo by se mu ho, kdyby tu Sonya nebyla.
Blondýnka roztáhla paže a po pár krůčcích bratra objala. Jejich zlaté vlasy zůstávaly na ramenou toho druhého, brady opřeny o klouby. Tím, že byli i stejně vysocí, nemuseli stoupat na špičky. Možná jim i tiše záviděl.
„Co se stalo?“ zajímal se bratr, když se odtáhl.
Kloubem ukazováčku levé ruky setřel sestře slzu, která putovala ke koutku úst. Stáhl obočí do ustaraného mračení, při němž i rty, jež byly do té doby ve slastném úsměvu, zkroutil do šklebu. Ale ať se Thomas koukal, jak jen dlouho a nezaujatě chtěl, ta svěžest a úžas z tváře nezmizely.
Proč jsem si toho nevšiml dřív?
Styděl se za to, že ty znaky přehlížel. I teď, když z toho sentimentu vystřízlivěl, cítil, že v jeho blízkosti ztrácí kontrolu nad dechem - a kdyby jen nad ním, to by takový problém nebyl.
„Minho... on... nevrátil se domů,“ zašeptala tak tiše, že to sotva stačil zaregistrovat.
Kdyby řekl, že se cítil v ten moment hloupě, nebyl by daleko od pravdy. Netušil, co měl dělat, jak by měl reagovat. Byl si jistý, že kdyby něco jen tak náhodně plácl, jen by jí přihoršil. Proto se otočil na svého spolubydlícího a nenápadně kývl, aby pokračoval on.
Blonďák pokrčil rameny. Narychlo sundaný obvaz zanechal na čele pavučinové otlačeniny, které se snažil zakrýt pramínky odstávajících vlasů. Když se však podíval pozorněji, všiml si míst, kde byly vlasy slepené krví k sobě – naštěstí už nic nevytékalo.
Alespoň nějaká dobrá zpráva.
„Tak... nechceš kakao? Zrovna jsme si jedno vařili a nejspíš ho ani jeden nechceme,“ navrhl nakonec, když se nikdo z nich nechystal ke slovu.
Dívka si utřela nos a pokývala hlavou. Její už tak dost napuchlé oči vypudily další a další slzy, které prostě nechtěly z tváří zmizet. Zdálo se mu, že každou sekundou, kdy stála na práhu a tupě zírala na bratra, byly slzy objemnější a pomalejší.
