Obyčejná holka ✔️

// Část 9. To je teprve začátek \\

Anabell se na něj otočila a v ruce držela nůž. Psychopatka jedna! Vypadala, jako kdyby právě opustila blázinec. Škrábla Maxe do ruky a nato Max uskočil. Ještě že má rychlé reflexy.

,,Babi, proboha, co děláš!" ječela Lola, jako by právě viděla vraždu, i když pravda od toho není daleko. Anabell se uklidnila a schovala nůž.

,,Příště na nic, na co vám nedovolím, nesahejte," rozkázala nám a odešla zpět dolů. Teda jestli vůbec tam.

Až odešla z dohledu, běželi jsme za Maxem. V ruce měl tak centimetr hluboký škrábanec.

,,Maxi, jsi v pohodě?" panikařila Lola a plácala mu dlaní po tváři, aby komunikoval. Sam vzal látkový kapesník a přiložil mu ho na ruku. Maxovi rána pomalu přestávala krvácet, ale i tak potřeboval obvaz.

,,Pojď, musíme pro trochu vody. Jsi úplně bledý," zvedala jsem Maxe ze země na nohy a snažila se nerozbrečet, že s takovým stvořením tady momentálně jsme.

,,Tess," oslovil mě sípavým hlasem.

,,Ano?" sklonila jsem se k němu bleskově. Zajímalo mě, co mi potřebuje říct, že se namáhá mluvit.

,,Nesmíš před ní vyslovit její jméno," řekl rázně, ale šeptem. Kývla jsem souhlasně, i když jsem nevěděla důvod. To je ale teď jedno. Musíme ho prvně zotavit, pak ho můžu zasypat otázkami.

Zvedli jsme ho a táhli po schodech dolů. Dovlekli jsme ho až do obýváku a posadili ho na provizorní sedačku. Anabell tu nikde nebyla. Byla pryč. Jak nemožné. Rozhodla jsem se, že musím najít lékárničku sama. A rozhodně někde jinde, než v kuchyni. Šla jsem tedy hledat lékárničku, zatímco Lola nalévala Maxovi do skleničky vodu.

,,Tess!" zakřičel na mě Sam, když znovu plácal Maxe po tváři, aby neomdlel. Řval na mě jako na lesy. Otočila jsem se na něj beze slova.
,,Hlavně buď opatrná," mrkl po mě starostlivým hlasem. Pokývala jsem hlavou, že mu rozumím a vydala jsem se po domě.

Zjistila jsem, že Anabell nám neukázala jednu polovinu domu. Spatřila jsem dveře, ale netušila jsem, že je to celá část domu. Proto jsem z verandy, pokud tomu můžu tak říkat, vkročila do dveří naproti dveřím od obýváku. Naskytl se mi pohled na troje stejné dveře bez jediného rozdílu. Vzala jsem za kliku u jedněch z nich. Byly zamčené, tak jsem zkusila otevřít další.

Koupelna. Byla hezky zařízená, oproti obýváku a kuchyni, nebo naší půdě, které máme říkat pokoj pro hosty. Ale i tak to nebyl žádný luxus. V rohu místnosti stála vana a hned u dveří umyvadlo a nad ním polička.

,,Ann?" zavolala jsem na babičku. Dávala jsem si pozor na jazyk. Neoslovila jsem ji pravým jménem, přesně jak mi kázal Max. Důvod mi pořád unikal, ale podle mě ho brzo zjistím. Zakřičela jsem na nic, ale odezva se mi nedostala. Říkala jsem si, že musí být někde tady. V podstatě, kde jinde by byla? Ale ono nic. Nikdo se neozýval.

Rozhlížela jsem se po nějaké lékárničce, ale byla tu tma a to dost. Rozsvítila jsem si proto světlo. Na provázku pověšená žárovka se rozsvítila a její světlo pokrylo ani ne půlku koupelny. Fajn, nebylo to hezké, bylo to strašidelné. I přes veškerý strach a obavy jsem vešla do koupelny. Musím donést Maxovi obvaz.

Stoupla jsem si na špičky k umyvadlu a prohrabovala poličku nad ním. Najednou se zavřely prudce dveře a udělalo to velkou ránu. Trhla jsem hlavou směrem ke dveřím. Uslyšela jsem zvuk zamykání dveří. Jako by někdo měl klíče zvenku a mě zamkl uvnitř.

,,Ne, ne, ne! Ann!" řekla jsem nahlas a přesunula se ke dveřím. Zkusila jsem je otevřít, ale marně. Dveře se opravdu zamkly. ,,Ann! Odemkni!" lomcovala jsem za kliku. Nic. Proto jsem bušila do dveří. Zatím to nebylo, že bych je silou vyvrátila.