„Mohly bychom." Usměju se na ní. Pouť to zní hezky.
„Tak fajn. Ještě zjistím, kde přesně je." Jakmile to řekne, vzpomenu si na ten koncert. Ema je prostě vůdčí.
„Hlavně ať se neztratíme jako v Berlíně." Připomenu jí.
„Kdybychom se neztratily, nepoznaly bychom kluky." Pokrčí nad tím rameny a laskavě se usměje.
„To je taky pravda." Zapřemýšlím a musím jí dát za pravdu.
„Tak vidíš. Až se ztratíme díky tobě a nic z toho nevyjde, pak povídej." Trošku mě praští do ramene a odejde. Já ještě chvíli na záchodech zůstanu, abych se dala do kupy a umyla si obličej.
Neznámé číslo : Protože proč?
Já : Nic, nic. To je jedno.
Neznámé číslo : Vylez z těch záchodů, Ema nechce čekat dlouho.
Já : To víš zase jak?!
Neznámé číslo : Jenom pocit :)
Já : Samozřejmě...
Neznámé číslo : Ono to ani není, tak že bych teď u tebe stál/a a věděl/a, co děláš. Spíš u tebe jsou lidé, kteří mi to ohlašují..a nebo, tam jsem fakt jenom já. Dřív jsem tě měl/a rád/a, ale změnila ses. :P
Já : Já že jsem se změnila?! To si děláš srandu...
Neznámé číslo : Ani s tvojí učitelkou to sranda nebyla...teda pro mně docela jo. :)
Já : ...
„Luci? Jdeš?" Vleze na záchody, zřejmě Carol.
„Jojo, hned." Vylezu z kabinky a zářivě se na ní usměju.
„Jdeme na tu pouť." Připomene mi.
„Vždyť já vím." Řeknu a mrsknu si studenou vodu do obličeje. Nejradši bych zabila sebe a to blbý neznámý číslo...kdo to do háje je? Jak přišel na mé číslo? Jak ví, co dělám?
Carol mě chytne za ruku a společně se vydáme za spolužáky, kteří zřejmě půjdou s námi.
„Měli bychom jít támhle." Ukáže Carol na park. Už z dálky se k nám žene hlasitý řev, lidí kteří jsou na horské dráze.
„Kam půjdeme jako první?" Zeptám se Emy. Každý se rozdělí do "skupinek". Carol jde s Haydnem a Samanthou. Já jdu s Emou a ostatní nevím.
„Na horskou dráhu." Vypísknu. Ema přikývne a společně se rozejdeme směrem ke zmrzlině. Ema si koupí čokoládovou a já malinovou.
Při pohledu do Emy zmrzliny vzpomenu si na tmavě hnědé oči Marcuse. Zaslzím, ale rychle si slzy otřu.
Asi čtvrt hodiny čekáme frontu, na už zmíněnou horskou dráhu.
„Co když se to uvolní?!" Zašeptám nervózně a ukážu na staré trámy, po kterých to celé jezdí.
„Neuvolní...Musíš se do toho vrhnout, jako by to udělal Marcus." Zasměje se Ema. Vždy mi přišlo, že se Marcus do všeho hrne více než Tinus. Tak jsme to měly i s Emou...to ona šla do všeho dřív než já...
„Zvládneme to." Zašeptá a obě se posadíme do vozíku, který se pochvíli rozjede.
„Mám strach."
„Nic se tady nestane." Snaží se mě uklidnit Ema.
„Nemám strach z tohohle...ale..." Chci jí říct o těch zprávách, od člověka kterého neznám, když v tom najednou pode mnou zakřupe a já uslyším, jak na mě někdo něco řve. Vozík se kymácí z jedné strany na druhou. Míříme nahoru a všichni na vozíku křičí, aby to zastavili...
„Luci!!" Vykřikne Ema. Vozík se naposledy nakloní a mně se odepne pás. Než stihnu zareagovat padám směrem k zemi.
„Je v pořádku?!"
„Co se proboha stalo?!"
„Před chvíli jsme jeli taky a bylo to v pořádku."
„Může se hýbat?"
„Dýchá?"
„Luci!" Někdo si vedle mně sedne. Tričko se mi brzy napustí tunou slz. Chtěla jsem se podívat, kdo na mně brečí, ale nemohla jsem. Nemohla jsem otevřít oči. Vše mne hrozně bolelo, bylo to jako bych jenom ležela...bez citu, kromě té bolesti. Všichni kolem mně se mi snažili pomoct, ale já jim nemohla říct, kde mě co bolí.
„Jste v pořádku?" Zeptá se někdo. Chci přikývnout, že žiju, ale krk mě neposlouchá.
„Zavolejte záchranku!"
„Luci...jsem tady s tebou. Vše bude dobré, dostaneš se z toho...budeš v pořádku..." Zaslechnu mužský hlas. Vedle někdo posmrkával.
„Emo?" Zašeptám chraplavým hlasem.
„Panebože." Rozbrečí se naplno. Nikdy jsem jí neviděla takhle smutnou, vlastně jí ani teď nevidím...achjo.
„Luci?" Řekne druhý. Chci otevřít oči a zjistit, kdo to je, ale pořád to nejde. Zachvíli mi dojde, že ten hlas patří Marcusovi!!!
„Marcusi?" Zašeptám.
