Obyčejná holka ✔️

// Část 12. Je to pryč \\

Anabell se přibližovala k nám a přímo si to vychutnávala.

,,Udělej něco," šeptal mi do ucha Sam. Proč já? Ptala jsem se sama sebe. I když docela chápu proč. Dokázala jsem si uvědomit, že babička je ovládaná dědou, který jí chybí. Že děda je schopný Anabell ovládnout natolik, až by to mohlo dopadnout špatně. A tak mě nakonec napadlo něco říct.

,,Ahoj, Ann," vydala jsem ze sebe ustrašeně, ale přeci. Ann to lehce zarazilo, a tak zůstala stát. I Sama to zarazilo, který na mě koukal jako na další zjevení v baráku. ,,Já vím, že uvnitř jste oba dva. Milujete se a chcete být spolu. Taky vím, že pro vás oba muselo být těžké vysvětlovat Maxovi, že nás děda opustil. Ovšem za to se nemusíte mstít. Byl malý kluk. Chceme vám pomoc. Chtěla jsem zjistit, co se tu děje. A teď, když to vím, mi stačí udělat poslední krok. Poraďte, jak vás toho trápení zbavit," prosila jsem je o pomoc docela dlouhým monologem.
Mlčeli a stáli na místě. Mrkla jsem na Lolu, která držela urnu. Max se ale odhodlal dřív. Vstal a mezitím si vzal urnu od Loly.

,,Babi, dědo, mrzí mě, že nemůžete žít spolu. Pochopil jsem, že vaše láska byla úžasná. Omlouvám se, že jsem to nechápal. A proto to chci napravit," řekl odhodlaně. Přešel s urnou k babičce. ,,Půjdeme pohřbít dědu, tím osvobodíme babičku a zbavíme dědu zlé síly. Opět bude mít nejhezčí hrob a zbavíme tak Housevína navždy špatné pověsti od duchů," rozhodl se Max s milým a pevným hlasem. Chytil babičku za ruku. Rázem se z ní stala ta, která nás vítala, když jsme přijeli. Babička s milostným pohledem. Jak? Dědeček odešel z jejího těla a přestal ji ovládat.

,,Maxíku, za-zachránil jsi mě!" zakoktala se a my věděli, že se už nemusíme bát.

Vstala jsem a pevně jsem objala Sama radostí. Potom Lolu a pak jsem přešla k babičce. ,,Jak vám smím říkat?" zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu.

,,Anabell," usmála se na mě a podala mi ruku.

,,Těší mě," potřásla jsem si s ní rukou, ale pohled jsem víceméně věnovala Maxovi. Přešla jsem k němu. ,,Zachránil jsi situaci, kapitáne," cvrnkla jsem ho do nosu. Mohla jsem dělat blbiny, protože jsme se konečně nemuseli bát.

,,Díky tobě, Tess," věnoval mi úsměv a následně mě objal. Objetí jsem mu oplatila.

— — —

Vydali jsme se s urnou a kytičkami v ruce ke hřbitovu. Všichni společně. Povídali jsme si hlavně s Anabell, která nám vyprávěla zážitky, které zažila na skautu, kde prakticky prožila naše roky. Byla to zábava. Celou cestu jsem šla vedle Sama a z druhé strany vedle Loly. Ta šla vedle Anabell a nakonec šel Max. Docela hlasitě jsme se smáli a já byla ráda, že všechen strach opadl.

Došli jsme k hrobu dědečka. Dali jsme urnu na své místo a načančali hrob. Vypadal opravdu nádherně.

,,Nechali byste nás tu chvíli o samotě?" zeptala se Anabell a ukázala na fotku. Pochopili jsme, přikývli a poodešli dál. Po chvíli se opět přidala k nám.

,,Babi, radši bych ti ale zavolal sanitku. Nikdy nevíš, jak se budeš cítit, když ti do těla vstupoval duch," navrhl Max. Zní to fakt pošahaně, ale je to pravda. Copak máte běžně v těle ducha?

,,Souhlasím," kývla Anabell. Než přijede sanitka, musíme si vymyslet nějakou věrohodnou lež. Bylo by totiž sakra těžké vysvětlovat, že Anabell byla ovládaná duchem. Sanitka přijela po asi patnácti minutách. Řekli jsme jim, že to není akutní případ. Vyložili jsme doktorům předem smyšlenou lež, které někdo uvěřil a někdo ne. I kdyby nám nevěřil nikdo, Anabell odvezli.

Zůstali jsme v domě sami a už se začínalo stmívat.

,,Zavoláme mamce, nebo tu přespíme?" dal nám na výběr Max, který uklidil nůž do šuplíku v kuchyni.

,,Než mamka přijede, uplynou tři hodiny," upozornila nás Lola. Ta pro změnu umývala nádobí. No, spíš smáčela hadr a utírala Maxovu krev po zemi.

,,No, ale mě se tu spát nechce," ohrnovala jsem nos. Ale teď upřímně, kdo by po těch všech incidentech tady spal?

,,A nebylo by to záživnější autobusem?" navrhl Sam. Jako jediný se válel na sedačce a nic nedělal.

,,To je dobrej nápad, souhlasím," přitakala usměvavá Lola.

,,A kde přespíme? Vlezeme v jednu ráno domů se slovy, že se nic neděje?" opět jsem ztěžovala situaci. Vím, že jsem se chovala jako pesimista, ale musíme myslet na všechny okolnosti. Chvíli jsme všichni přemýšleli.

,,Mohli bychom k Sarah. Už tam je i Luccy, další nocležníci ji nerozhodí," rozzářily se Maxovi oči. Byl to dobrý nápad, to jsme museli přiznat.

,,Tak na co čekáme?" hrnula se Lola k půdě. Natěšená hlavně byla, že odtud vypadneme, i když o všechny podivné jevy tenhle dům díkybohu přišel. Museli jsme si sbalit. To ovšem netrvalo dlouho, když jsme se nijak vydatně nevybalovali. Vzali jsme si každý svůj kufr a šli pěšky přes celý Housevín. Museli jsme až do vedlejší vesnice. Tam totiž byla teprve zastávka autobusu. Kufry byly těžké a nám ubývaly síly.

,,Už jsme ušli 5 kilometrů! Jak dlouho ještě potáhnu tenhle krám?" rozčílil se Max a hodil kufr do silnice.

,,Ty blbečku, vždyť jede auto!" okřikl ho Sam a běžel sebrat Maxův kufr. Max to definitivně vzdal a sedl si do trávy.

,,Na tebe ty drogy působí až teď nebo co?" prohodila naštvaně Lola směrem k němu. Pochopila jsem, že to Lolu naštvalo. Musel přece pochopit, že vyčerpaní jsme byli všichni. Pět kiláků táhnout další závaží je vyčerpávající.

,,Musíme ještě kousek," povzbuzovala jsem Maxe, co právě trhal trávu a házel ji do silnice. Bylo to s ním horší, než když hlídám Luccy.

,,To slyším už od toho, když jsem vám oznamoval, že za sebou máme kilák," zabručel si Max víceméně pro sebe, ale já ho slyšela.

,,Tess má pravdu, Maxi. Ještě asi kilometr a jsme u zastávky. To už je kousek," zastal se mě Sam. Max se ovšem ani nehnul. S takovýmto materiálem se pracuje těžko! Sam se nakonec rozhodl ulehčit situaci. Vzal mi kufr, takže nesl svůj a můj. Já jsem nesla Maxův lehčí kufr a Lola nesla svůj a zároveň jistila Maxe, aby nikde nespadl. Asi na něj opravdu něco působí až teď.

— — —

Po třiceti minutách jsme se dočkali zastávky. Odhodili jsme kufry a běželi k jízdnímu řádu jako k naší spáse.

,,Dneska jako už nic nejede?" prohodil mrtvě Sam. Byl zničený, protože toho táhl nejvíc.

,,Jede!" vykřikla Lola, co se asi jako jediná orientovala v tom rébusu.

,,A kdy?" zajímala jsem se. Uměla jsem z toho vyluštit jen název jízdní řád.

,,V 0:24 a je 0:00," podívala se na displej mobilu.

,,Čekat dalších 24 minut?" nelíbilo se Maxovi. Otráveně koukal na jízdní řád a jeho hlas připomínal tříletou holku.

,,Můžeme jít klidně dál!" rozčílil se Sam a zakřičel na Maxe. Odhodil kufry a strčil do nevnímajícího Maxe. Max se otočil a strčil do Sama stejnou silou.

,,Kluci! Přece se nebudete hádat kvůli autobusu. Tu chvilku tady počkáme," snažila jsem je uklidnit. Koukla jsem po Lole. Ta si unaveně sedla na lavičku u zastávky. Přisedla jsem si k ní a vzájemně jsme se podepřely. Pomalu jsem usínala, když si ke mně přisedl někdo z druhé strany. Ležela jsem na Lole, jenže ta usnula a spadla na lavičku. Tím mě probudila. Ospale jsem otevřela oči na osobu, co si přisedla. Jak jinak, byl to Sam.

Usmál se na mě. ,,Klidně si lehni," řekl mile.

,,Děkuji," poděkovala jsem ospale a lehla si. Ovšem asi ne tak, jak si představoval. Položila jsem mu hlavu na stehna a pomaličku usínala.

— — —

Ahoj. Tak jaký názor máte na konec Anabell a zlé moci? Zvedneme opět aktivitu?
Claire <3