Mother Nature [Příběh První]

Kapitola 4.🌙

Koukala jsem na to svoje dvojče snad delší dobu než před tím, když mělo sklopenou hlavu.
Existovali jen její oči.
Moje oči.
A pak se dalo znova do pohybu.
Chtěla jsem vědět, co se bude dít dál. Zároveň jsem si ale moc přála se probudit.
Dokonce bych i řekla, že jsem cítila malé kapičky mého potu, které se nacházeli na oroseném čele.

Ta holka nebo spíš já, zvedla před sebe jednu ruku.
Doteď jsem si neuvědomovala, jak blízko k ní vlastně jsem.
Stačil by jeden jediný malý krok a dotýkala by se mě.
Ruku ji zničehonic začal obmotávat větve břečťanu.
Nejdřív svými hnědými větvemi na kterých jen o chvíli později vyrostly zelené listy.
Různě se kroutil a tvořil kličky, pak došel k mému hrudníku, kam přešel na druhou ruku.
Dívka, která celou situaci pozorovala až s děsivě klidným výrazem, první ruku obrostlou břečťan svěsila a pozvedla tu druhou, kterou začal břečťan pohlcovat úplně stejně, jako tu první.

Jestli jsem měla předtím vyražený dech, tak teď se musel ztratit někam na severní pól hodně hluboko do všudy přítomného sněhu.
Když byla i druhá ruka porostlá zeleným břečťanem, přešel k mým roztrhaným šatům.
Začal šaty od zhora až dolů obmotávat úplně stejně, jako ruce.
Nenechal na rozdíl od ruk, jediné volné místo.
Šaty z kdysi bílé látky se ztratily a když břečťan zakryl poslední bílé místečko, začaly ještě v malých mezírkách růst květiny všech druhů a barev.
Mnoho z nich jsem neznala.

Během toho, co drobné kytičky zaplňovali zbývající prostor, se břečťan přesunul k mým bosím nohám.
Nohy po chvíli vypadaly úplně stejně, jako ruce.
Když jsem si ještě jednou projela pohledem samu sebe v objetí břečťanu a dalších květin, jsem se opět přesunula k mým očím.
Můj obličej naštěstí zůstal nepokrytý, to samé se ale nedalo říct o mých vlasech.
Do špinavě blond vlasů, které jsem měla stále svěšené na svém hrudníku, se přimíchalo stejně, jako do břečťanových šatů, pár drobných kytiček.
Kdyby měla příroda vypadat, jako člověk, možná by vypadala nějak takto.
Ne možná ale určitě.

Bylo mi jedno, že se mému mozku a plícím již delší dobu nedostavil kyslík.
Ignorovala jsem šťípající bolest v očích kvůli nedostatku mrkání.
Nechtěla jsem si připustit ani jediné jedno mrknutí.
Bála jsem se, že když jen na setinu zavřu oči, vše zmizí.
Že zmizím já.
Já, prorostlá břečťanem.

,,Vybral si tě," řeklo s úsměvem na rtech mé druhé doslova květinové já.
Huh?
Na čele se mi objevily vrásky.

,,Kdo?" zašeptala jsem.
Samozřejmě, že jsem se snažila promluvit nahlas a co nejdůstojněji.
Nedostatek kyslíku si ale vybral svou nezaplacenou daň.
,,Arcanum," řekla s drobným nemizejícím úsměvem na rtech moje dvojče a já se v ten moment prudkým trhnutím probudila.

Srdce a vlastně celá moje večeře, která nebyla zrovna nejlepší, chtěli vyskočit ven možná až na měsíc.
Ve snu jsem možná dech ztratila na severním pólu, teď jsem ale až nadlicky rychle dýchala.

,,Zlý sen?" zeptal se kdosi vedle mě.
Otočila jsem se a uviděla usmívající se Maju, které šli vidět obavy o mě v jejich očích.

,,Dalo by se tomu tak říkat," ne nedalo. Na tohle by se i noční můra mohla jít někam zahrabat.
Ještě chvíli jsem jen tak ležela a rozhlížela se kolem, než se mi během nanosekundy vrátily vzpomínky ze včerejška.

,,Kde je Soph?" zeptala jsem se zděšeně, když jsem ve stanu uviděla jen dvě osoby ze tří.
,,Tady," vykřikl někdo od vchodu do stanu a já uviděla Soph, jak se snaží s obtíží dostat do stanu.
Už předtím jsem si všimla, že je trošku vyšší, teď ji její výška dělala trochu problém.
Nakonec se ale stejně, trochu nemotorně, dostala do prostoru stanu.

,,Mám dobrou a špatnou zprávu," odpoví, když se jí podaří sednout si do sedu tak, aby nikomu svýma dlouhýma nohama nepřekážela.
To se jí ale stejně moc nedaří. Její věta mě donutí se také posadit.

,,Nejdřív tu dobrou," řeknu ještě dřív než se Sophi stihne nadechnout a vůbec něco říct.
Pomalu vstávám a dávám se do kupy.
Spala jsem trochu dýl, než ostatní, což prozrazují již zbalené spacáky ostatních.

,,Takže ta dobrá," začne Soph:
,,Je, že přestalo pršet a můžeme se dostat na první bod, kde se konečně pořádně najíme," poslední slova spíš zamumlala a já si až teď všimla, že bubnující melodie deště je pryč.
Tak ten stan to nakonec přežil.

,,A teď ta špatná, ten déšť si všechny dobře pamatujeme, na něj opravdu zapomenout nešlo," udělala dramatickou odmlku.
,,Také si každá pamatujeme na všudy přítomné bahno a kaluže," znovu se odmlčela.
,,Ty jsou ale pryč," na každou z nás se podívá a prohlídne si náš výraz.

,,To je spíš dobrá zpráva," řeknu po chvíli, když to stále nechápu.
,,Ty kaluže jsou všechny pryč, jako by tam nikdy nebyli a zem je suchá, jakoby na tomto místě nepršelo několik let. Uvažujte," řekne a znova si každou z nás změří s povytaženým obočím, pohledem.

,,Voda se nestihne takhle rychle vypařit."
,,Chceš mi říct," skočí ji do řeči Elena.
,,Že si právě věnovala čtyři minuty našeho času na to, abys nám řekla, že se voda nějak rychle vypařila?" Elena pozvedla obočí.

,,Ano! Tedy ne... Vlastně jo, je to složitý."
Přirovnání 'leze to z tebe, jako z chlupaté deky' se teď opravdu hodně hodilo.
,,Po dešti je zem vždy vlhká, tady není ani náznak, že by se ten déšť tady objevil."

,,Sophi má pravdu," ne Majo, aspoň ty se do toho nemícej.
,,Zem i vzduch jsou po dešti velmi vlhké, na některých rostlinách by se měli i objevit i kapky raní rosy," tentokrát nás pohledem propálí Maja.
Ve tváři jí jde vidět ustaraný pohled.
Na chvíli mě napadne, že se jí možná taky zdál ten sen, nevypadá jako ta včerejší Maja, uštěbetaná a usmívající.
Teď je spíš, jak jsem již řekla, ustaraná.

,,O tom tady právě mluvím. Nic nenasvědčuje tomu, že tady ten podělanej déšť vůbec někdy byl," vyhrkne Sophi.
Tak a dost.
Začínám mít z tohoto místa hrůzu.
Chcu kamkoli ale tady už nezůstanu ani jednu blbou minutu.
Bohužel pro mě, nemám ještě ani zlomek zabalených věcí.

,,Pořešíme to cestou, tam budeme mít času dost. Teď bychom se měli hodit do kupy a připravit se na cestu," usmála se na nás Elena a aniž by vůbec čekala na odpověď, začala se opět prohrabovat v jejím batohu.
Vysloužila si od toho jenom hlasité povzdechnutí Sophi, které nezbývalo nic jiného, než ji poslechnout.

A pak mě jako obrovské kladivo, uhodil nával vzpomínek ze snu.
Zastavila jsem se v polovině v pohybu.
Každý zná ten pocit, když se probudíte a z daného snu si pamatujete jen ústřižky a nebo rovnou vůbec nic.
Ale ne z tohohle snu.

Pokud se tomu tak dá říkat.
Pamatovala jsem si ho do jediné sekundy.
Do jediné podělané mikroseknundy.
Vybral si tě.
Kdo?
,,Arcanum," zašeptala jsem aniž bych si vůbec uvědomila, že mluvím nahlas a že mě může kdokoli z holek slyšet.

,,Říkala jsi něco, Hannah?" zeptala se hned poté Elena, která si musela všimnout mého bledého obličeje.
,,Ne, nic. Všechno... je v pohodě," zašeptala jsem znovu aniž bych se na Elenu vůbec podívala.
Pak už jsem jen slyšela, jak se vzdálila a pokračovala v balení svých věcí.
Ten jediný rozhovor mezi mnou samotnou ve snu se mi v hlavě zasekl, jako rozbitá gramofonová deska.
Kdo?
Arcanum.
Kdo?
Arcanum.

*Dramatická hudba...
Že by nová postava?
(Docela debi*ní jméno, já vím, ale jeho význam je dosti důležitý.)
*Dábělský smích a dušení...
Ďábelský smích mi nikdy nešel. XD

Zatím ahoooooj.

MouchaForever