„Cože? Já nejsem Marcus." Zasměje se. Počkat...tak kdo to tedy je?
„Luci...je to Honza, byl kousek od tamtud." Vysvětlí mi Ema.
To on, je to neznámé číslo... Probleskne mi hlavou.
Rychle tu myšlenku vymaním z přemýšlení a začnu dumat nad tím, co tam dělal...
„Byl jsem tam s přáteli." Ozve se. „Najednou jsem uslyšel, jak někdo křičí a pak jak sebou něco trhlo...chtěl jsem pomoct, ale nevěděl jsem, že to jsi ty."
„Protože kdybys to věděl poslal bys mi zase nějakou esemesku? O co se snažíš?" Prsknu. Moje hlasivky mi nedovolí, to co bych teď nejraději udělala, zařvala, zařvala z plných plic.
„O čem to mluvíš?" Zeptá se Honza a Ema dohromady.
„O těch zprávách, co mi pořád posíláš! Nedělej, že nevíš!" Vztekle zatnu pěsti. Už se mi vrací cit, takže tiše syknu, zatnula jsem je moc silně.
„Ale já opravdu netuším, o čem to mluvíš." Snaží se z toho vymanit.
„ALE VÍŠ! Vyhrožuješ mi přes ně! Jsi na mně tak zlý! Já jsem se snažila být na tebe hodná a ty tohle?! Proč to děláš?!" Vykřiknu a slzy se mi nahrnou do zavřených očí.
„Já ti přes nic nevyhrožuju, to ty mi pořád nadáváš! Víš, jak mě to vůbec ničí? Já tě mám rád, jako kamarádku a ty uděláš tohle....myslel jsem, že jsme přátelé...ale asi nejsme." Řekne hlasitě a pak uslyším, jak auto zastaví a dveře se otevřou.
„Já?! To snad nemyslíš vážně!" Už se na plno hádáte. „Jdi odsud, nikdo se tě neprosil, abys tady byl!" Vykřiknu a svalím se na postel, na které jsem ještě před chvílí ležela. „Jsem tak unavená." Vysvětlím Emě, která mě jenom s nechápavým pohledem pozoruje.
„To chápu, ale na jednu stranu, nemusela jsi být na Honzu tak zlá, o jakých zprávách si vlastně mluvila? O žádných si mi neříkala...." Odfrkne si. Mně by taky vadilo, kdyby mi nerikala úplně všechno, ale jinak jsem nemohla, jinak to nešlo.
„Já...chci říct, že Honza u mně nemá dobré svědomí a ty a on to víte, nechápu co zase nechápeš...děláš jako bys zapomněla, co mi udělal...jak moc mě to bolelo." Syknu. Místo toho, aby mě podporovala, tak tady ba mně bude drzá.
„Já to vím. Jenom nevím, proč se přes to nemůžeš přenést! Je to minulost, tu nezměníme, ikdybychom chtěli..." Podívá se mi hluboko do očí. „Kolika lidem si dala další šanci? A jemu jí nedáš?"
„Tohle je něco jiného," mávnu nad tím rukou. „Pokud on píše všechny ty zprávy...znamenalo by to, že..." Zapřemýšlím nahlas.
„Co? Co to znamená?" Doléhá na mně Ema.
„Znamenalo by to, že mě chce zpátky....a to já nesmím dopustit." Prsknu.
„Nedramatizuj to tak." Protočí očima Ema.
„FAJN, VÍŠ TY CO? NEMUSÍŠ TADY BÝT, NA TYHLE KECI NEJSEM ZVĚDAVÁ. EMO PROSTĚ UŽ JDI." Vyhrknu naštvaně. Ema si vezme kabelku a naštvaně za sebou zavře dveře od sanitky.
„Madam, je vám lép..." Vejde někdo dovnitř.
„Jo, je mi fajn, už budu muset jít, děkuji nashledanou." Vylezu z auta, chvíli mi trvá než se zorientuji a vůbec zjistím kde jsem, ale jakmile se podívám na název nemocnice, hned mi to dojde. Kousek odsud je park, tak se tam vydám, potřebuji si urovnat myšlenky a zapřemýšlet nad tím, co se teď stalo.
Sednu si na lavičku a ihned se mi vybaví, když jsme seděli s Emou na té lavičce v Berlíně. Jak jsme si povídali a pak našli ztracenou Emmu...
A přesně v tuhle chvíli jsem si uvědomila jednu věc. Teď jsem nepřišla jenom o nejlepší kamarádku, ale i pro mně nejvíc důležitého člověka. Přišla jsem o Emu....
Ahooojteeee,
nová část je na světě a jo takhle hrozně krátká je schválně 😂💛.
Chci říct, že teď (kromě prvních dvou týdnů prázdnin, protože tábor) budou častěji vycházet knížky a tak. Konečně budu zase aktivní, hurá hurá hurá 😂😂💛.
