Not that Simple | FF Marcus&Martinus

Who are you?

,, Krásný zbytek dne," popřála mi ještě letuška s úsměvem, když jsem opouštěla prostor letadla. Hned jsem měla namířeno pro svůj kufr, který snad dorazil v pořádku, a mezítím se snažila dovolat svému bratrovi. Ten už by tu měl někde na mě čekat, ale zatím nebyl nikde k zahlédnutí.

Když mi telefon nezvedl ani na desátý pokus a k nalezení v hale taky nebyl, prostě jsem to vzdala a i s kufrem v ruce vyšla před letiště, kde jsem si jedním mávnutím přivolala taxi.

Po nandání mých zavazadel do kufru a zdělení adresy řidiči, se auto konečně rozjelo a já zkusila aspoň napsat krátkou zprávu bratrovi, že už jsem na cestě. Nebylo to k němu domů daleko a tak jsem si nevyndala ani sluchátka. Jenom jsem sledovala, jak auto míjelo lidi na ulici a všechny ty krásné domy v této čtvrti, dokud se nezastavilo před velkou šedou vilou.

Z peněženky jsem vytáhla několik papírových bankovek, které následně přistály v řidičově ruce. Bez jakéhokoliv pozdravu či slova nasednul po vyndání mého kufru a kabelky zpět do auta a v mžiku byl pryč.

Kovová brána byla zavřená a jeho auto na příjezdové cestě nestálo, takže doma nebyl. S protočením očí jsem do jeho bezpečnostního zámku vyťukala heslo, po kterém se brána otevřela a já tak vstoupila na jeho pozemek.

Přešla jsem přes jeho zahradu, kterou vedl vydlážděný chodníček a zastavila se u schodů přede dveřmi. U toho prvního jsem se sklonila a z malé dírky na boku vytáhla jeho náhradní klíč, kterým jsem si odemkla.

Dveře se s cvaknutím otevřeli a mě se tak naskytnul pohled na jeho, podle mě až moc luxusní, chodbu, na kterou po pár metrech navazoval obývací pokoj. V tichosti jsem si zula boty a kufr si rovnou vynesla do pokoje, kde spím, když trávím čas u bratra.

Opět jsem mu zkusila zavolat, ale ani v tuto chvíli při mě štěstí nestálo a z telefonu se nepříjemným hlasem od operátora ozvalo, že právě hovoří. Kdyby u mě stál, omlátila bych mu hlavu o zeď…

S hlasitým výdechem jsem se otočila a měla v plánu vyjít z místnosti, ale zabránila mi v tom mužská postava, která sepřede mnou najednou objevila.

,, Co si myslíš, že tu děláš?” zeptal se nepříjemně nově příchozí a celou si mě změřil pohledem.

,, Na to samé bych se mohla ptát i já,” odsekla jsem a abych nezůstala pozadu, také jsem ho zkoukla. Nejdřív moji pozornost upoutaly jeho tmavě hnědé, skoro až černé, oči, které se do mě zabodávaly jako šipky. Ostře řezaný obličej mu doplňovaly blonďaté vlasy, které však měly hnědé odrosty u kořínků. Výškově byl nejméně o hlavu vyšší než já a kvůli své postavě určitě musel strávit nějakou tu hodinu v posilovně.

,, Nezahrávej si, holčičko. Mám to tu celé na starost, takže mi řekni, co tu pohledáváš nebo to půjde po zlém. Tohle by se mohlo považovat i za vloupání.”

,, Já se ti zpovídat nemusím, protože ti to tu nepatří, takže si jdi svojí cestou a mě nech v klidu, ok?” založila jsem si ruce na hrudi a umíněně se na něj podívala. I on mi pohles opětoval, ale tentokrát mi přišlo, že jeho oči nabírají černé barvy a rysy na obličeji mu poněkud ztvrdly.

,, Říkám ti to naposledy, buď tenhle dům opustíš dobrovolně nebo tě vyhodím já a to nebude úplně nejpříjemnější volba.”

,, A já říkám naposledy tobě, že nikam nejdu a zůstávám zde, tak se s tím laskavě smiř,” nevinně jsem se usmála, ale v tu chvíli mě chytil drsně za zápěstí a začal mě tahat pryč. Snažila jsem se sebevíc zmírnit jeho stiskl, ale při každém pokusu ho ještě upevnil. Až po chvilce mi došlo, že druhou ruku mám volnou. Rychle jsem jí zatnula v pěst a co největší silou jsem ho praštila do obličeje. Přišlo mi, že mu v nose dokonce trochu křuplo.

Okamžitě mě pustil a chytil si postižené místo, ze kterého mu začala téct krev, ale tomu se nevěnoval dlouho a tak byla jeho pozornost zpět u mě. Instinktivně jsem začala couvat, ale on se začal zase přibližovat. Už byl těsně u mě, když ho vyrušil pevný hlas za jeho zády.

,, Co to tady vy dva provádíte?!”

Tak jsem se konečně vrátila s novým příběhem💕 začátek je jako vždy nudný, ale časem se to zlepší💕doufám, že se vám bude příběh líbit❤

Xx Terez💕