Esence

2. Krvavý převrat

Co přesně se stalo? Všude voněly zolterie, byl slyšet křik, tříštění skla a úpění. 

Opírala jsem se o vnější stěnu a čas plynul tak nějak zkresleně. Hlava se mi točila a v těle mi hořel oheň. "Astrid", pokusila jsem se ze všech sil vykřiknout, v krku mi ale jen zachraptělo. 

Za snahu o telepatii jsem byla odměněna ostrým bodnutím do spánku, které mě srazilo na zem.

Právě teď se palácem pohybovaly jednotky, které rozhazovaly ampule s extraktem ze zolterie, což všechny přítomné mágy dočasně ochromovalo. Měli to pěkně naplánované. Jak k tomu přišli? A jak se nepozorovaně dostali dovnitř?

Vyškrábala jsem se na nohy a vydala se podél stěny zpátky do sálu. Zaslechla jsem dusot těžkých bot, jak se ke mě zezadu blíží, opřela jsem se tedy o první dveře a vpadla dovnitř. 

V salonku se bilo. Musela jsem odpadnout na nějakou dobu, na zemi už ležela mrtvá těla. Kromě našich jsem se snažila rozeznat druhou stranu konfliktu. Podle barev... útočníci byli Uriwiové.

Neviděla jsem žádné známé tváře. Ačkoli s mečem zacházet neumím, sebrala jsem ho ze země. Pořád lepší, než holé nic. Potlačující účinky budou ještě hodnou chvíli trvat, dokud zolterie nevyprchá.

"Kde je král?" zakřičela jsem na nejbližšího vojáka se smaragdovým drakem.

"Nevím-.." stihl ještě odpovědět, než jsme oba museli uhýbat před útočníky. 

Zablokovala jsem jeden výpad mečem, ale neměl správné rozměry jako hůl. Praštila jsem protivníka hruškou do přilbice, zavrávoral. Rychle jsem toho využila a udělala výpad, což mě málem stálo život. Voják však nestihl dokončit své dílo, probodla jsem ho první.

Zatraceně, musím najít nějakou hůl. Nebo alespoň kopí, tyč,  cokoli dlouhého s čím umím manévrovat.

Můj mozek si to mezitím srovnal. Jsme pod útokem. Uriwiové tedy zneškodnili naše velvyslance. A následující čtyři dny uháněli směrem k Akaraji, aby nás přepadli. Ideální plán, večírek plný asarajských lenních pánů, všichni na jednom místě. Přišli portálem, takže..

Rychle jsem uskočila do strany před bojující dvojicí a pokračovala směrem ke dveřím do knihovny. Odtamtud proběhnu do hodovní síně.

...takže pokud se Uriwiům podařilo odrovnat všechny mágy, neměli jak uniknout. Nikdo nemá jak uniknout. Máme sice vlastní posádku, ale morálka byla dnes obzvlášť volná. Většina určitě pila, někteří z našich rytířů jsou navíc mágové, takže budou mít nevýhodu.

Sotva jsem otevřela dveře do hodovní síně, srazila jsem se s mužem v plné zbroji. Erb zobrazující bílý pramen na modrém pozadí. Odstrčil mě od sebe a stačil mu jediný pohled - už se s výkřikem rozmachoval sekerou.

Velmi nehrdinsky jsem se vrhla na zem mezi stoly. Dole byl poměrně čistý vzduch, páry z elixírů se očividně poměrně rychle odpařovaly směrem vzhůru.

"Potvoro!" zavrčel zbrojnoš, odkopl židli a sekl mi po nohou. Překulila jsem se na stranu a dotkla se své moci. Svíravá bolest mi sevřela vnitřnosti a otupovala smysly.

Někdo na mě šlápl, další zápasící dvojice. Natáhla jsem ruce s kouzlem, vzduch se ochladil a sekera, mířící docela přesně na mou lebku, zmrzla v letu. Horní část těla útočníka s ní. Tělo se zastavilo, převážilo a dopadlo na místo, kde jsem před chvíli ležela. Zasykla jsem, mžitky před očima. Nemůžu kouzlit, jinak si ublížím. 

"Auri!" zaslechla jsem výkřik. Astrid?

Vedle mě spadl mrtvý muž, jeden z posádky, kterého jsem si pamatovala. Bohyně, proč? Muž, který jej zabil, ho následoval, z hrudníku mu trčel šíp.